Jakýmisi popovými Simpsonovými se v průběhu pětadvaceti let existence stal projekt Gorillaz muzikanta a zpěváka Damona Albarna. Rozverná animovaná kapela dokáže absorbovat hudebníky nebo hudebnice jakéhokoli žánru a z jakéhokoli koutu světa, pro všechny je ctí si v ní střihnout alespoň malou roličku a celek se vždy poměrně výstižně strefuje do aktuálního globálního dění. Novinka Cracker Island není výjimkou.
Deska Plastic Beach z roku 2010 měla za téma bující konzumní styl života, plýtvání zdroji a na ně navázanou environmentální zátěž. Cracker Island zase zavádí publikum do prostředí informačních válek, manipulací a lží. Na imaginárním ostrově vládne sekta, jež si svým vlivem a falešným příslibem budoucího ráje podmaňuje obyvatelstvo a vymývá mu při tom mozky. „Nakonec jsem musel zaplatit, připil jsem vzpouře. Není co víc říct, připil jsem vzpouře,“ zpívá Albarn se vzdorem v titulním singlu, který album otevírá a také nastavuje jeho vyznění. Hostuje zde hvězdný baskytarista Thundercat a samotná hybná skladba podobně jako většina desky obsahuje výrazné osmdesátkové přísady.
Albarn se sice napříč nahrávkou s deziluzí vyjadřuje k různým možnostem ovlivňovaní a manipulacím veřejného mínění, které mohou pohnout politickým děním – jako třeba v případě brexitu. Ale přistupuje k tomu spíš hravě než konfrontačně. Jako v zasněné baladě The Tired Influencer, kde je vztek vystřídán melancholií a Albarn zpívá: „Jen se snažím držet hlavu vzhůru, ale nic už není skutečné ve světě unaveného influencera.“ O kus dál tu pak své výrazné epizodní role mají natolik rozliční umělci jako globální hitmaker Bad Bunny, písničkář Beck, zpěvačka Stevie Nicks nebo rapoví De La Soul.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
