73_jeden-den

Každé úterní ráno vyrážím na táborské Gymnázium Pierra de Coubertina, kde pomáhám s přípravou studentského francouzského divadelního představení. Jedná se o mezinárodní, česko-slovensko-francouzský projekt. Hrajeme Antigonu. Studentské skupiny tří zemí se budou na jevišti pravidelně střídat. Dohromady 46 dětí. Velice složitý projekt. Vše ve francouzštině. A já mám na starost zkoordinovat, zpracovat a nazkoušet „českou“ část.

Antigona se zkouší tři čtvrtě roku a premiéru bude mít na jaře ve Francii. Česká skupina čítá kolem 18 vesměs šestnáctiletých teenagerů. Radím jim s herectvím i s výslovností, vedu zkoušky. Hodinu jednou týdně. Pokaždé někdo chybí, kvůli karanténám nebo obyčejným nemocem. Dnes jeden kluk nedorazil, jeho roli tedy přebírám já a představuji třetího strážce, přihlouplého vojáka, který má hlídat hrob. Jak se praví ve hře, obyčejný chlapík, který je cítit česnekem, červeným vínem a kůží.

Reklama
Reklama

Pro studenty je to většinou první zkušenost s divadlem. Jejich projev je nejistý, musím se s nimi rychle sblížit, být vtipná, ale mít stále autoritu. Nesmím být úča, jsem partner. Sama mám doma tři děti a učím v rámci dramatického kroužku na základní umělecké škole dalších 30. S dětmi to umím, ale školního věku, tohle jsou gymnazisté. A jsem herečka a režisérka, v jejich očích tedy víc než jen učitelka. Ale neznáme se, komunikace je zprvu váhavá. Snažím se je rozpohybovat, jsou ztuhlí, bojí se kontaktu, stydí se jeden před druhým. Hraji s nimi, dýchám s nimi, občas někoho chytím za rameno, poplácám po zádech a posunu. Kontakt v nich vyvolává nejdříve ostych, jsem příliš blízko, ale pak napětí povolí, a když alternuji chybějícího vojáka, kluk, o dvě hlavy vyšší než já, ale o dvě desítky let mladší, mě vezme kolem ramen a děláme kumpány spolu. Až když zazvoní, probere se a lekne, koho má v těsné blízkosti. Ale to už běžím pryč.

Po obědě mě čeká pětihodinový maraton s dramaťákem. Děti 6–14 let, celá škála školního dětství, všechny fáze, všechny zajímavé. Děti se na mě vrhnou, po škole mají výbuch energie, chtějí řvát a běhat, tak jim to dovolím, honím se s nimi, některé se chtějí pomazlit, jiné zlechtat, pak na mě naskáčou všichni a chvíli se pereme. Pak už je čas začít něco dělat, zkoušíme pohádky, hrajeme dramatické hry.

Potřeba fyzického kontaktu je při mojí práci enormní. Platí, že nechci být učitel, chci být kámoš. S autoritou. Chci být s nimi, ne před nimi. I proto je důležité, aby mě mohly plácnout, když hrajeme na honěnou, obejmout, když se bouchnou, vzít kolem ramen, když jim předvádím roli. Záměrně často porušuji odstup.

Tohle všechno mě napadá, když slyším historku mého kamaráda o jiném kamarádovi, Kanaďanovi, učiteli na vysoké škole, který byl na měsíc v Česku a někde u piva si stěžoval, že se v Kanadě necítí dobře, že se bojí. Když se ho zeptali čeho, odpověděl, že studentů. Pravidla kontaktu se studenty se tam prý rapidně zpřísňují. Pokud má individuální konzultaci, nestačí jen otevřené dveře dokořán. Musí být přítomen svědek. Pedagogové musí pečlivě vážit slova, aby si jejich výrok nějaký student či studentka nevzal/a jako urážku a nedal/a ho k soudu. Bojí se studentům něco říct, o doteku ani nemluvě. Bojí se žaloby.

Včera mi kamarád sdělil, že onen Kanaďan vzal celou rodinu a odstěhoval se do Portugalska. Hrozí mu totiž žaloba za to, že nebinární osobu omylem oslovil v ženském rodě. Oné osoby se to dotklo.

Po cestě domů z dramaťáku přemýšlím, zda mě taky nečeká v budoucnu nějaká žaloba. Jsem totiž dost kontaktní. Snad se ten můj dotyk nikoho nedotkne.

Nebo se my všichni učitelé uvidíme v Portugalsku.

Autorka je herečka a režisérka.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte