14_tema01_varianta_jaros
Tady zatím pořád ano. (Skialpinista u Martinovy boudy, jedné z nejstarších v Krkonoších) • Autor: Milan Jaroš

Předpověď počasí pro první únorovou neděli výletníkům doporučuje omezit horské túry a na Labské louce v Krkonoších je patrné proč. Na bílé planině v nadmořské výšce 1300 metrů lze kvůli husté mlze stěží dohlédnout na další kůl tyčového značení, teplota se pohybuje kolem minus dvou stupňů a prudký vítr žene do tváře husté přívaly sněhových vloček. Rozlehlá pláň, kde pramení Labe a odkud je za hezkého počasí nádherný pohled na okolní kopce, by v jinou neděli byla nejspíš přeplněná turisty, v dnešním drsném počasí tu ale až na pár otrlých skialpinistů není nikdo. Zmrzlému běžkaři, který se chce před větrem a sněhem schovat, nabízí pohled do mapy v nejbližší vzdálenosti Labskou boudu, betonový kolos postavený v sedmdesátých letech minulého století na místě staré vyhořelé chaty, anebo nedávno moderně přestavěnou a architekty chválenou Vrbatovu boudu, kde ale také hraje prim beton. A pak je tu ještě možnost drsné počasí zhruba půlhodinu vydržet a dojet do několik kilometrů vzdálených Brádlerových bud.

14_tema03_foto Archiv Brádlerovy boudy
Brádlerova bouda v roce 1953.

Z mlhy ve svahu vystupuje mohutná dřevěná budova s bílou čepicí a závějemi sněhu sahajícími místy až do půli oken, která se oproti sto let starým fotografiím prakticky nezměnila. A také uvnitř panuje atmosféra, jako by se tu dávno zastavil čas. Restaurace je plná lidí obědvajících u omšelých dřevěných stolů, sušáky nad hučícími kamny jsou obložené mokrým oblečením a na policích stojí staré sklenice s německými nápisy z doby, kdy tu ještě žili původní majitelé. Bouda ale zároveň není žádným přísně udržovaným skanzenem a různé časové vrstvy se tu spíše živelně překrývají – vedle vchodových dveří visí černobílá fotografie komunistického novináře Julia Fučíka, po němž se bouda jmenovala před rokem 1989, ze šedých dlažek na záchodech, koberců jekor na chodbách a umakartových stěn na pokojích je zase cítit nostalgický závan školních lyžařských zájezdů z konce minulého století. Ceny jsou tu oproti mnoha dalším boudám lidové: Zatímco třeba Luční bouda se svými pivními lázněmi, vířivkami a dvoulůžkovým pokojem za tři tisíce korun připomíná spíše hotel, tady se turista vyspí za pětistovku a i jídlo a pití je levné. „Sem se jezdí hlavně kvůli horám, ne kvůli sprše a televizi na pokoji. Cítí se tu dobře zedník i generální ředitel, protože tu potkají lidi se stejným zájmem, tedy o hory a o sport,“ říká Petr Bárta, který boudu provozuje.

14_tema02_jaros
Jsme trochu blázni. (Petr Bárta před Brádlerovou boudou) • Autor: Milan Jaroš

Vytáhlý dlouhovlasý čtyřicátník s potetovanýma rukama toho ví o Krkonoších jako málokdo. Po 22 letech je jedním z nejdéle působících boudařů v nejvyšších českých horách a za tu dobu toho zažil hodně: Několik rozpadlých partnerských vztahů, zachraňování lidí z lavin i setkání s pamětníky, od nichž se dozvěděl pohnuté příběhy zdejší bývalé horské osady. Během svého působení zároveň viděl jiné staré chaty postupně mizet. Legendární hřebenovou Petrovu boudu kdosi za podezřelých okolností zapálil, aby na jejím místě vyrostla uzavřená podniková ubytovna pro pražskou softwarovou firmu, Davidovy boudy byly přestavěny na drahé soukromé byty a také z Erlebachovy boudy je dnes luxusní hotel.

14_tema08_foto Veselý výlet
Petrova bouda v roce 1930.

Podobný vývoj se přitom odehrává po celém Česku: Loni na podzim nechal soukromý majitel strhnout legendární horskou chatu Smědava v Jizerských horách, aby místo ní postavil wellness hotel, a podobný osud potkal i starou Kolářovu chatu na Slavíči v Beskydech. Naposledy letos v lednu pak vyhořela oblíbená prvorepubliková chata Tesák v Hostýnských vrších na Kroměřížsku. Jiné staré boudy sice dál existují, postupně se ale výrazně mění a modernizují.

Brádlerovy boudy proměnám odolávají, což jejich provozovatel dokládá čerstvou anekdotou: Když se tu nedávno točila scéna do filmu Poslední závod vyprávějící tragický příběh běžkařů Hanče a Vrbaty, filmaři nemuseli kromě kostýmů skoro nic aranžovat. „Jsme tak trochu blázni, jimž nejde o peníze, ale o hory,“ shrnuje situaci Petr Bárta. Faktem je, že to, zda se v českých horách udrží staré chaty s jedinečnou atmosférou, nemají v rukou jen jejich vlastníci, ale také provozovatelé, kteří pro tento typ romantiky dokážou najít klientelu.

1_obalka_R7
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

I. Zadejte své údaje a zvolte způsob platby

Předplatné bude automaticky prodlužováno. Funkci můžete kdykoli zrušit.

Rychlá online platba

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Máte dotazy ohledně předplatného? Neváhejte nás kontaktovat na predplatne@economia.cz nebo +420 217 777 888 (každý pracovní den 
od 7.30 do 17.00, mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník).

Platbu kartou i on-line platbu zabezpečuje
Uvedené ceny jsou včetně DPH.

1_obalka_R7
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 42 článkům z tohoto vydání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 754

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte