Kouzlo, které zůstává

Předpověď počasí pro první únorovou neděli výletníkům doporučuje omezit horské túry a na Labské louce v Krkonoších je patrné proč. Na bílé planině v nadmořské výšce 1300 metrů lze kvůli husté mlze stěží dohlédnout na další kůl tyčového značení, teplota se pohybuje kolem minus dvou stupňů a prudký vítr žene do tváře husté přívaly sněhových vloček. Rozlehlá pláň, kde pramení Labe a odkud je za hezkého počasí nádherný pohled na okolní kopce, by v jinou neděli byla nejspíš přeplněná turisty, v dnešním drsném počasí tu ale až na pár otrlých skialpinistů není nikdo. Zmrzlému běžkaři, který se chce před větrem a sněhem schovat, nabízí pohled do mapy v nejbližší vzdálenosti Labskou boudu, betonový kolos postavený v sedmdesátých letech minulého století na místě staré vyhořelé chaty, anebo nedávno moderně přestavěnou a architekty chválenou Vrbatovu boudu, kde ale také hraje prim beton. A pak je tu ještě možnost drsné počasí zhruba půlhodinu vydržet a dojet do několik kilometrů vzdálených Brádlerových bud.

Z mlhy ve svahu vystupuje mohutná dřevěná budova s bílou čepicí a závějemi sněhu sahajícími místy až do půli oken, která se oproti sto let starým fotografiím prakticky nezměnila. A také uvnitř panuje atmosféra, jako by se tu dávno zastavil čas. Restaurace je plná lidí obědvajících u omšelých dřevěných stolů, sušáky nad hučícími kamny jsou obložené mokrým oblečením a na policích stojí staré sklenice s německými nápisy z doby, kdy tu ještě žili původní majitelé. Bouda ale zároveň není žádným přísně udržovaným skanzenem a různé časové vrstvy se tu spíše živelně překrývají – vedle vchodových dveří visí černobílá fotografie komunistického novináře Julia Fučíka, po němž se bouda jmenovala před rokem 1989, ze šedých dlažek na záchodech, koberců jekor na chodbách a umakartových stěn na pokojích je zase cítit nostalgický závan školních lyžařských zájezdů z konce minulého století. Ceny jsou tu oproti mnoha dalším boudám lidové: Zatímco třeba Luční bouda se svými pivními lázněmi, vířivkami a dvoulůžkovým pokojem za tři tisíce korun připomíná spíše hotel, tady se turista vyspí za pětistovku a i jídlo a pití je levné. „Sem se jezdí hlavně kvůli horám, ne kvůli sprše a televizi na pokoji. Cítí se tu dobře zedník i generální ředitel, protože tu potkají lidi se stejným zájmem, tedy o hory a o sport,“ říká Petr Bárta, který boudu provozuje.

Vytáhlý dlouhovlasý čtyřicátník s potetovanýma rukama toho ví o Krkonoších jako málokdo. Po 22 letech je jedním z nejdéle působících boudařů v nejvyšších českých horách a za tu dobu toho zažil hodně: Několik rozpadlých partnerských vztahů, zachraňování lidí z lavin i setkání s pamětníky, od nichž se dozvěděl pohnuté příběhy zdejší bývalé horské osady. Během svého působení zároveň viděl jiné staré chaty postupně mizet. Legendární hřebenovou Petrovu boudu kdosi za podezřelých okolností zapálil, aby na jejím místě vyrostla uzavřená podniková ubytovna pro pražskou softwarovou firmu, Davidovy boudy byly přestavěny na drahé soukromé byty a také z Erlebachovy boudy je dnes luxusní hotel.

Podobný vývoj se přitom odehrává po celém Česku: Loni na podzim nechal soukromý majitel strhnout legendární horskou chatu Smědava v Jizerských horách, aby místo ní postavil wellness hotel, a podobný osud potkal i starou Kolářovu chatu na Slavíči v Beskydech. Naposledy letos v lednu pak vyhořela oblíbená prvorepubliková chata Tesák v Hostýnských vrších na Kroměřížsku. Jiné staré boudy sice dál existují, postupně se ale výrazně mění a modernizují. Brádlerovy boudy proměnám odolávají, což jejich provozovatel dokládá čerstvou anekdotou: Když se tu nedávno točila scéna do filmu Poslední závod vyprávějící tragický příběh běžkařů Hanče a Vrbaty, filmaři nemuseli kromě kostýmů skoro nic aranžovat. „Jsme tak trochu blázni, jimž nejde o peníze, ale o hory,“ shrnuje situaci Petr Bárta. Faktem je, že to, zda se v českých horách udrží staré chaty s jedinečnou atmosférou, nemají v rukou jen jejich vlastníci, ale také provozovatelé, kteří pro tento typ romantiky dokážou najít klientelu.

Jen pro někoho

Rodilého Pražáka živícího se výškovými pracemi do Krkonoš na konci devadesátých let přivedla brigáda a už odsud neodešel. Začínal na Patejdlově boudě, poté řídil Medvědí boudy a Výrovku, posledních sedmnáct let je ale doma na milovaných „Brádlerkách“. Boudu má pronajatou od Klubu českých turistů, kdysi slavné organizace, která byla zdaleka největším vlastníkem horských chat v zemi. Když Bárta boudu přebíral po předchozím nájemci, neměla prý skoro žádnou stálou klientelu, a jelikož leží mimo hlavní běžkařské trasy, lidé se k ní nehrnuli. Bárta měl ale štěstí: Ještě když provozoval Medvědí boudu, zavolal mu jeden z armádních zaměstnanců, který na začátku tisíciletí hledal vysoko položenou chatu pro výcvik vojáků v extrémních podmínkách. Když pak Bárta přešel na Brádlerky, vojáky si přivedl s sebou a muži oblečení do bílých mundúrů tu trénují slaňování ledových skal i teď v únoru.

Odlehlost boudy Bártu coby nadšeného sportovce inspirovala k nápadu přilákat podobně naladěné návštěvníky sázkou na novou lyžařskou disciplínu, která zhruba před patnácti lety začala pronikat i do českých hor. Začal nabízet výcvikové kurzy skialpinismu, pro který se okolní příkré svahy a žleby dobře hodí. Skialpinisty si zároveň získal lehce spartánskými podmínkami v boudě a osobním přístupem chataře připomínajícím legendární alpské útulny. V létě se zaměřil na rodiny s dětmi: Na okolní louky vrátil tradiční stádo ovcí a vedle chaty postavil dětské hřiště. „Dnes se sem každý rok vracejí stejní lidé, což je pro mě největším zadostiučiněním. Letos mám obsazeno až do dubna,“ říká Bárta.

V rámci výcvikových kurzů potkal i svoji současnou partnerku Terezu, se kterou má syna. „Ona je první ženou, která tu se mnou plnohodnotně žije,“ říká Bárta. Najít někoho, kdo by byl ochotný bydlet v odlehlé boudě v 1100 metrech, kam se dá v zimě dostat jen na skútru nebo pěšky a žít tu v malém pokoji s miniaturní předsíní a koupelnou, prý nebylo jednoduché. „V tomhle si rozumíme, oba máme rádi hory. A má to tu i své výhody, třeba že máte spoustu známých,“ směje se Bártova partnerka chovající v jídelně plné lidí osmitýdenní miminko. Nová rodina by přesto ráda místo pokojíku mezi hosty a personálem žila „trochu víc normálně“. Před časem tedy Bárta odkoupil od Klubu českých turistů vedlejší parcelu, kde chce postavit domek.

Místo pokojíku mezi hosty a personálem žít „trochu víc normálně“.  

Zároveň doufá, že mu klub za tři roky prodlouží nájemní smlouvu, protože se mu z Brádlerek po tolika letech už odcházet nechce. Za sedmnáct let si k místu vytvořil vztah a dozvěděl se hodně i o jeho historii. Na horské louce už kolem roku 1650 hospodařil německý rod Bradlerů a později Hollmannů, což znamená, že základy několikrát přestavované boudy patří mezi nejstarší v Krkonoších. Na louce dříve stálo celkem pět domů, jejichž obyvatelé tu chovali ovce, krávy a vyráběli mléčné výrobky. Na konci 19. století, kdy se do hor začali vydávat hlavně němečtí turisté, si rodina otevřela hostinec s ubytováním nazvaný U Velkého Šišáku. Ten v roce 1912 vyhořel a nová bouda se už jmenovala Brádlerova.

Hollmannovi byli němečtí vlastenci a v září 1938 ještě před nuceným odstoupením pohraničních oblastí Československa Hitlerovi vyvěsili na Brádlerkách vlajku s hákovým křížem, což zpečetilo jejich další osud. „Všichni mladí kluci od Hollmannů padli ve válce. Zbytek rodiny byl po válce kvůli kolaboraci s nacisty odsunut a jejich majetek byl zkonfiskován,“ říká Bárta. Sám se prý setkal s potomkem z rodu Lauerů, který se narodil v jedné ze sousedních chalup a po roce 1945 byl také vyhnán do Německa. Anebo se starou paní z Jilemnice, jež strávila část války jako nuceně nasazená pracovnice na nedaleké Medvědí boudě. Po válce Brádlerovy boudy připadly státnímu Československému svazu tělesné výchovy a po roce 1989 pak Klubu českých turistů, jenž je vlastní dodnes. A možná i proto zatím boudy nebyly přestavěny na moderní horský hotel.

Je jich pořád dost

Romantických chat, kde se může kdokoli levně najíst a přespat, bývala v Česku spousta, a podle bývalého předsedy Klubu českých turistů Jana Havelky tu za první republiky byla dokonce jejich nejhustší síť v Evropě. Ty úplně první zakládali přestavbou svých salaší v polovině 19. století hospodáři žijící v horách pro rostoucí počty romantických výletníků, což byl i případ Brádlerek. Německé turistické spolky aktivní v českém pohraničí postupně začaly stavět vlastní chaty a po jejich vzoru pak vznikl také český klub. „Zrod turismu vyjadřoval touhu městského člověka uniknout po práci v kanceláři nebo v továrně do přírody, zejména do kopců a hor,“ vysvětluje Havelka v kanceláři klubu v centru Prahy. Založení klubu v roce 1888 ale bylo i snahou vlastenců a sokolů posílit národní identitu skrze společné výlety do krajiny. Na mnoha místech nebylo kde přespat, a tak si klub začal budovat vlastní chaty, rozhledny a značené stezky.

Vůbec první útulnu klub otevřel v roce svého založení u moravské propasti Macocha, další v roce 1897 na vrchu Dobrošov v podhůří Orlických hor. Masivní a systematická výstavba horských chat však začala až po vzniku samostatné republiky, kdy jejich počet jen v dnešním Česku před začátkem války dosáhl 87. Oproti skromným útulnám z dob monarchie byly nové projekty často velkorysé a podíleli se na nich významní architekti. Třeba monumentální Masarykovu chatu v Orlických horách navrhl autor známého brněnského hotelu Avion Bohuslav Fuchs, Jiráskovu chatu na Dobrošově zase autor chaty Libušín na beskydských Pustevnách Dušan Jurkovič. „Nově vzniklý stát klub mohutně podporoval finančně i osobnostně. Jeho členy byli prezidenti Masaryk i Beneš, nejznámější právníci i stavitelé tehdejší doby,“ říká Havelka. Paralelně s českými chatami ale v meziválečném Československu dál prosperovaly i ty německé, z nichž vůbec nejstarší byla krkonošská Luční bouda.

Během války zabrali české chaty v pohraničních horských oblastech Němci a v mnoha z nich – včetně známé Masarykovy chaty – byly zřízeny zotavovny pro vojáky wehrmachtu. Po válce a komunistickém převratu byl klub zakázán a jeho chaty převedeny do nového Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV) nebo je získaly na rekreaci státní podniky a byly znárodněny i chaty po odsunutých Němcích. Během čtyřiceti let komunismu byly některé krásné klubové chaty, jako například roubená šumavská chata Lenora, přestavěny do šedé, monotónní podoby, jiné vyhořely nebo kvůli chybějící péči zchátraly. Po roce 1989 byl klub obnoven, ale už nikdy nezískal svou někdejší velikost. Podařilo se mu získat zpět jen 18 ze svých původních 87 chat a většina budov z majetku ČSTV skončila v rámci privatizace v soukromých rukou. „Noví majitelé je často zbourali a na lukrativních parcelách postavili moderní hotely, aby mohli cílit na movitější klientelu, na svatby a různé společenské akce,“ popisuje Havelka. Majitelům v takovém postupu nic příliš nebrání, naprostá většina chat totiž není památkově chráněná.

Podle Havelky jsou dnešní turisté sice pohodlnější než ti za první republiky a velká část jich už nechce spát v dřevěných ubytovnách se společnou toaletou na chodbě, zároveň však podle něj pořád existuje dost lidí, kteří po takové „romantice, kdy se noční vítr při usínání opírá do vrzajících dřevěných trámů“, touží i dnes. „Když se objeví šikovný provozovatel, který lidi pro to dokáže nadchnout, tak lidé ten zájem mít budou.“

Děláme to pro sebe

Jedním z posledních mohykánů je třeba chata Prašivá ležící v Beskydech. Dřevěná chata s hranatou věžičkou ležící na horské louce v 700 metrech vedle starobylého dřevěného kostelíka loni oslavila 100 let a kulaté narozeniny ji zastihly v příkladném stavu. Pěšího chodce, který se sem vydrápe do dvoukilometrového kopce od parkoviště ve Vyšních Lhotách, nejdříve za dveřmi přivítá vycpaný medvěd – a hned za ním krásný dřevěný interiér a staré zdobené sloupy. Pokoje jsou prosté, ale útulné a z rozhledny umístěné ve věžičce je rozhled do korun stromů. Ještě před sedmi lety nic z toho neplatilo, chata postavená a stále vlastněná Klubem českých turistů chátrala, protože o ni předchozí nájemce nepečoval. „Měl to jen jako zdroj peněz, chatu vybydloval,“ říká Martin Stiller, současný nájemce, který chatu se svými kamarády nejspíš zachránil před zničením.

Sportovec s manažerskými zkušenostmi z Rakouska měl prý odjakživa rád výzvy, miloval hory a bavilo ho pořádat společenské akce, a tak přijal nabídku klubu, aby se chaty ujal. „Pořádně jsme nevěděli, do čeho jdeme. Až postupně jsme objevovali, jak moc je chata zbědovaná. Část trámů byla úplně ztrouchnivělá, rámy oken děravé, spousty plísně, kliky na pokojích vypadávaly. Prostě ostuda,“ vzpomíná. První krok, který Stiller udělal, tedy byl, že chatu zavřel a na ty nejnutnější opravy půjčil ze svého. Tehdy se ale stalo něco nečekaného: Kolemjdoucí turisté se začali ptát, proč je chata zavřená, a když se dozvěděli, že ji nový chatař opravuje, nabízeli pomoc. „Třeba šli kolem dva výletníci, ze kterých se vyklubali topenáři. A když zjistili, že zrovna potřebujeme udělat trubky, přišli sem na dva dny pracovat a ušetřili nám deset tisíc,“ říká Stiller. Se svým týmem pak informace o záchraně chaty dál šířil skrze sociální sítě a rychle se přidávali další lidé. Brigádníci se při práci fotografovali a snímky sdíleli na internetu, což přilákalo další lidi i místní novináře. Právě dobrý marketing a srdcařské nadšení byly podle Stillera klíčem k tomu, aby se povedlo chatu opravit. Podle Stillera tu přes 500 dobrovolníků odvedlo asi 15 tisíc hodin práce celkem za tři miliony korun a dárci zdarma poskytli nemalé množství materiálu. Jednotlivci i místní firmy včetně okolních obcí a kraje navíc darovali na opravu dalších 3,5 milionu. Podle Havelky je příběh záchrany unikátní, současně ale i místně specifický, protože Beskydy leží v těsném sousedství velké průmyslové aglomerace a sepětí lokálního obyvatelstva se „svými“ horami i chatami je tu mnohem silnější než třeba v Krkonoších.

Takřka pohádkový příběh pokračoval i po otevření chaty, kdy se z dobrovolníků stali návštěvníci. „Často sem přijde člověk, dá si pivo a ukáže mi, kde brousil okenní rám. Lidé si tím k chatě vytvořili blízký vztah,“ říká Stiller. Aktivní chatař opravenou chatu průběžně vylepšuje dalšími detaily: zavedl venkovní automat na nápoje pro dobu, kdy je zavřeno, koše na tříděný odpad nebo venkovní ekologické záchodky. V chatě také často pořádá různé akce: přednášky cestovatelů či sportovců nebo společné noční sledování Perseid na karimatkách na louce. „Žije to tu. S čistým svědomím můžu říct, že v Česku zřejmě neexistuje chata s bohatším kulturním programem,“ říká. To vše způsobilo, že se počet návštěvníků z počátečních tří stovek za týden zvedl na někdy i dva tisíce lidí za jeden víkendový den a zájem nepoklesl ani během covidové pandemie. Chatu navštěvují hlavně pěší výletníci, kteří se tu zastaví na občerstvení, a Stiller ví, že by se chata pohodlně uživila jen z provozu restaurace. „Klidně bychom mohli přestat ubytovávat. Mohli bychom i výrazně zvýšit ceny. Ale nechceme ani jedno z toho udělat, ta chata tu přece byla kdysi postavená pro lidi a tak to i zůstane,“ říká Stiller.

Sám v ní prý nebydlí, „aby nevyhořel“, a v noci se za tmy vrací pěšky nebo na kole dolů a ráno zase míří zpátky nahoru. Personál tu ale přespává. Najít lidi je prý na práci chataře jedna z nejtěžších věcí. „Hory často přitahují lidi, kteří před něčím utíkají, před závislostí, vztahem nebo sami před sebou. Zároveň to tu není pro lidi, kteří mají dole ve městě nějaké závazky, děti, partnera nebo koníčky. Teď máme naštěstí skvělý tým, musím to zaklepat,“ říká a kýve hlavou na barmanku Ilonu, nadšenou turistku s odrostlými dětmi, která se v horách našla. „Já jsem takový dinosaurus, který se do dnešní zrychlené doby velkoměsta nehodí, tady nahoře je to pro mě práce snů,“ říká s úsměvem světlovlasá žena, která se právě chystá na procházku zasněženou krajinou.

Nejde to jinak

Jestliže provozovatel Prašivé rád sází na sociální sítě a marketing, turistická chata Hvězda stojící na skalní vyhlídce v Broumovských stěnách na Náchodsku je pravým opakem. Telefon uvedený na webu chaty nikdo nebere a ani na e-maily nepřichází odpověď. Paní v informačním centru v Broumově se v telefonu omlouvá, že pan Novák, provozovatel chaty, je specifický, dělá si věci po svém a dovolat se mu prostě nejde. Nezbývá tedy než se vydat přímo na místo.

Nejhezčí cesta k chatě vede po červené značce skrze pískovcové skalní město, teď v zimě je ale zapadaná sněhem. K chatě ležící v nadmořské výšce 650 metrů vede ještě silnice z obce Hlavňov, v prvním únorovém týdnu je však pokrytá hladkým ledem, takže nakonec nezbude než zaparkovat a vydat se nahoru pěšky. Z mlhy mezi stromy a sněhovými závějemi se nejdříve vynoří malá barokní kaple o hvězdicovitém půdorysu a vedle ní potom dřevěná chata postavená ve stylu švýcarských hájenek. Opat broumovského kláštera ji tu nechal postavit už v roce 1855, je tedy starší než chaty českých turistů a řád benediktinů ji stále vlastní. Chata původně vznikla jako sídlo pro místního hajného a také jako místo, kde mohou přespat a občerstvit se křesťanští poutníci směřující ke kapli. S rozvojem turismu se ale stala oblíbeným cílem při výletech do skal. Na konci 19. století ji často navštěvoval také Alois Jirásek, který v Broumově chodil na gymnázium a později sem bral i další známé vlastence.

Zdobený sál restaurace plný kožešin, paroží a dřevěných ornamentů je ve středu odpoledne tichý a skoro prázdný, v přítmí se ozývá jen praskání polen v krbu a z kuchyně zvuky rádia. „Dobrého dne,“ ozve se odkudsi mužský hlas a uprostřed místnosti náhle stojí pečlivě učesaný světlovlasý muž v bílé košili a černém saku. Jan Novák se nezdá být zaskočený, že za ním bez ohlášení přijel novinář – klade na stůl jídelní menu a současně odpovídá na položené otázky. V Česku snad neexistuje horská chata tak silně spojená se svým vedoucím jako Hvězda. Chatu vedli už Novákovi prarodiče, po nich rodiče a také on tu pracuje už od dětství. Zda sem po absolvování hotelové školy nastoupí, nebylo otázkou, ale danou věcí a dnes tu pracuje také jeho žena a syn. Kromě nich žije v lese vedle chaty ochočená divoká prasnice Baruška, kterou Novák kdysi dostal od přátel a již někdy pro vystrašení a pobavení hostů vpustí do sálu.

Ceny v restauraci jsou velmi příznivé, třeba guláš s knedlíkem stojí 95 korun a nocleh v jednom ze čtyř pokojů vyjde na 400 korun. Co Nováka vede k tomu držet ceny v unikátně zachovalé, památkově chráněné chatě tak nízko? A kdo se tu vlastně ubytovává, když se do chaty nedá dovolat? „Snažíme se zůstat stále lidmi,“ vysvětluje Novák nízké ceny. „Hosty máme už dlouho stálé a hlavní zásada, kterou mě rodiče učili, je o hostech nemluvit. Když je ale někdo v nouzi, místo k přespání pro něj najdeme,“ dodává. Restaurace je nyní prázdná, v létě ji ale o sobotě navštíví i sedm set lidí, konají se tu svatby, plesy a pouť, takže si podnik na nedostatek klientů prý nemůže stěžovat.

Nechtěl však Novák sice krásné, ale odlehlé místo, kde strávil celý život, někdy opustit? „To víte, že chtěl. Třikrát jsem se o to pokusil, ale vždycky se nakonec vrátil. Některá místa si vybírají vás, ne vy je,“ říká. Naposledy se pokusil odejít pracovat jako kuchař do Náchoda, po odchodu dostal infarkt a jako věřící člověk je přesvědčen, že má na místě zůstat. „Někteří lidé životem bloudí, ale já vím, že moje místo je tady. Předci by se navíc otočili v hrobě, kdybych toho nechal,“ říká. „A pak, podívejte se na tu krásu,“ podotýká a otevírá dveře na terasu s úchvatným výhledem do kraje.