Cesta před boží i pozemský soud

Následující text získal Novinářskou cenu OSF v kategorii reportáž, druhým vítězem z Respektu je pak rozsáhlý článek Kdo zabil Dorotu Š. - vyhrál v kategorii analyticko-investigativní příspěvek. Válka na Ukrajině i sociální problémy patří k okruhu témat, jimž se Respekt pravidelně věnuje - a umožňuje mu to právě přízeň vás, čtenářů. Děkujeme!

•••

Okolo ukrajinského města Izjum je půda měkká a písčitá a dobře se v ní kope. Na sever od města, v borovém lese, si Rusové v sypkém písku vyhrabali zákopy, spleť jejich chodeb je dodnes dobře patrná, stejně jako velké jámy, z nichž vykukovaly tanky. Zbudované opevnění je na dohled od hřbitova, jehož mramorové náhrobky prosvítají mezi kmeny stromů. Hřbitov je nezničený a v poledním slunci se na černých kamenných plátech lesknou zlatě vyvedená jména pochovaných. Mezi zákopy a hřbitovem je masový hrob.

Tři stovky narychlo vykopaných jam nad sebou mají nanejvýš stejně narychlo stlučený dřevěný kříž, často ani to ne. Leželo tu nejméně 447 mrtvých. Díry, do kterých Rusové pohřbili těla zavražděných ukrajinských vojáků, jsou široké a mělké. Hroby, které vykopali místní pro své zemřelé, jsou hluboké a úzké. Leželi tu lidé, které ruská armáda zavraždila po mučení, ti, co zemřeli při náletech, a lidé, kteří během půlroční ruské okupace zemřeli přirozenou smrtí a kvůli všudypřítomnému ostřelování nebyl čas pochovat je se všemi náležitostmi na hřbitově.

Těla z tohoto masového hrobu začaly ukrajinské úřady exhumovat v září, krátce poté, co odsud při zmateném úprku před ukrajinskou protiofenzivou zmizela po půlroční okupaci ruská vojska. V polovině listopadu už jsou jámy prázdné, všichni jsou řádně pohřbení o kus dál nebo na jiných hřbitovech, a je tu klid a ticho. Mezi stromy se táhne bezpočet červenobílých policejních pásek, mezi hroby se prochází pár policistů, vyšetřovatelů a jeden kněz. Jejich práce tu už končí, co mohlo být nalezeno, bylo nalezeno, co šlo zaznamenat, bylo zaznamenáno. Teď zbývá to nejtěžší – vypátrat pachatele mučení a vražd a potrestat je. V borovém háji se jen slabě vznáší pach lidského utrpení – výkaly a hniloba. V Izjumu jsou cítit leckde.

Pomník a složka

Tymur Tertyšnyj toho moc nenamluví. V tmavé uniformě sedí za svým stolem v malé kanceláři, kouří jednu cigaretu za druhou, podepisuje jedno lejstro za druhým a tváří se zachmuřeně. Na novináře není moc zvědavý. „Mám tu nějakou práci, počkejte na mě venku, přijdu za patnáct minut. Vezmu si pak auto a pojedete za mnou,“ říká trochu nevrle. Tak jakojiní obyvatelé Izjumu, i šéf izjumské kriminálky Tertyšnyj teď hodně improvizuje. Policejní velitelství, kde se svými kolegy roky seděl a odkud vyjížděl do terénu, v létě rozstříleli Rusové. Když se po konci okupace vrátil – jako jistý cíl ruských vojáků z Izjumu odjel včas a podle svých slov „plnil úkoly jinde“ –, musel se přestěhovat na druhou stranu města.

Místo desítek kanceláří se jeho tým vtěsnal do tří malých místností ve zdejším hobby centru, řada policistů radši postává, klábosí a pokuřuje venku před budovou; Tertyšnyj si ale jako šéf mohl nárokovat židli a stůl vevnitř. Neproměnila se přitom jen budova, odkud vydává rozkazy, ale i povaha kriminálních činů, jimiž se zabývá. Dříve byl zavalen loupežemi, rvačkami, krádežemi. Teď shromažďuje důkazy o válečných zločinech, kterých se Rusové v Izjumu dopustili.

Po jejich okupaci tady zbyla podle odhadů tisícovka mrtvých, zemřel každý čtyřicátý obyvatel města. Tenhle počet pořád narůstá: na různých místech Izjumu zatím policie našla dalších 140 mrtvých lidí, které nikdo nepohřešoval nebo nestihl pohřešovat. Nachází je teď hlavně v dělostřelbou zničených domech na kraji města, rozsah škod i několik týdnů po osvobození není zřejmý. Policie se do části budov stále ještě nedostala, jsou zaminované a nejde tam vstoupit. Takové domy jsou obehnané výstražnou páskou s upozorněním na smrtelné riziko. Čeká se, až je časem vyčistí pyrotechnici, ti ale nestíhají. Kolem Izjumu, a nejen tam, Rusové zaminovali skoro vše, takže nejdříve se zprůchodňují nejvytíženější cesty, pak přijdou na řadu civilní domy.

Po slíbených patnácti minutách Tertyšnyj opouští kancelář, beze slova nasedá do auta a rukou kyne, ať ho následujeme. Působí dojmem muže, který se nebojí. Po svém městě se pohybuje ve stříbrné toyotě bez policejního označení, jako všichni tady jezdí hodně rychle, držet s ním krok není úplně jednoduché. Ani v autě neodloží cigaretu a za jízdy odklepává popel z okýnka.

Po krátké drkotavé jízdě přes výmoly od granátů zastavuje před zničenou policejní stanicí, kriminalista prochází přes dvůr plný suti, harampádí a ruskými raketami rozmetaného vybavení bývalých kanceláří a vede nás do podzemí. I tady si vystačí hlavně rukama, ukazuje místa, kde k mučení docházelo. „Tady, tady a taky tady,“ otevírá bez dalšího komentáře jednu tmavou vlhkou betonovou kobku za druhou.

Před válkou zde byly cely předběžného zadržení a už tak musely působit ponuře, okupant je ale proměnil v pekelné místo. Vybavení sestává z plesnivých a mokrých matrací. V cele pro dva lidi bylo vězněných osm, v cele pro osm lidí jich bylo dvacet. Na zemi leží zbytky jídla, v rohu stojí malý plechový kbelík plný výkalů a moči. Na zdech jsou do omítky vyryté nápisy – jména, data, modlitby nebo čárky za strávené dny. Je tu zima, všudypřítomný zápach a nic není pořádně vidět. „Tady taky a taky tady,“ pokračuje lakonicky Tertyšnyj.

Na další zastávce i okoralý policejní velitel začne podléhat stejnému puzení jako mnoho lidí na nedávno okupovaných územích. Začne mít chuť vyprávět. „Každý den nějaké tělo, včera jsme objevili dvě v sutinách na jih od města. Každý den něco. Zítra zase někam vyrážíme, tam je jisté, že někoho objevíme,“ říká velitel. V jiné mučírně v jiné části města, v budově bývalé železničářské polikliniky, ukazuje ženskou celu.

„Tady jich bylo sedm. Znásilňovali je, to víme z výpovědí, tady je napsané jméno, vidíte, a tady je napsané ,bolest‘, chápete to, tady je napsané, že to bolí, tady zase, že tu někdo byl devět dní. Pořád něco, takových věcí je město plné,“ říká velitel zčásti nám a zčásti jen tak a míří k autu, aby dovezl novinářskou návštěvu na poslední místo, kde chce ukázat hrůzu okupace, k masovému hrobu na severním okraji města, kde nažloutlá písková půda pořád hořkosladce páchne mrtvými těly a tím, co z nich zbylo. Drtivou většinu ze 447 pochovaných se podařilo identifikovat – kdo to byl a také jak a proč zemřel.

Skupinu tvořilo 215 mužů, 194 žen a pět dětí a dvaadvacet příslušníků ukrajinské armády. Většina vykazovala známky násilné smrti, třicet bylo prokazatelně mučeno nebo hromadně popraveno, měli provazy kolem krku, svázané ruce, zlomené končetiny a amputované genitálie. Jeden ze zavražděných byl známý, Rusy unesený a dlouho pohřešovaný spisovatel Volodymyr Vakulenko. Dřív nebo později tu dělníci jámy zavezou a po mrtvých nezbude nic. Jenom pomník, stejně jako na mnoha dalších místech Ukrajiny, kde po ruské okupaci zůstaly masové hroby, a vyšetřovací složka.

Jistí přesilou

Policisté jako Tymur Tertyšnyj stojí na počátku skoro každého vyšetřovaného válečného zločinu. Jsou nejblíž, znají dokonale svůj rajon. Je to pro ně v jistém smyslu policejní práce jako každá jiná, jen mnohem temnější a náročnější na psychiku, než jsou zvyklí. Ale stejně jako u vyloupené benzinky, když najdou nedaleko bývalé ruské výslechové místnosti mrtvé tělo s vyraženými zuby, vylouplýma očima a rukama svázanýma za zády, zajistí všechno, co by mohlo sloužit jako důkaz, a vyslechnou možné svědky.

Ti očití jsou klíčoví, mučení zažili na vlastní kůži, viděli, kdo jim je dělal. Ruští vojáci jim často ani nezavazovali oči, byli si jistí svojí přesilou, tím, že tu budou navždy. Ti, kdo přežili, tak mohou popsat, jak mučitelé vypadali, jaké měli hodnosti, jak se oslovovali, čeho specifického si u nich všimli, cokoli z toho je důležité pro pozdější identifikaci konkrétních pachatelů.

„Byli tři, jeden starší a dva mladší. Kopali mě do břicha a do hlavy. Pak mě věšeli nohama dolů ze stropu a dál do mě bušili. Drželi mě tu dva týdny, pak, jak se přiblížili naši, utekli. Tymurovi jsem to vše už popsal,“ říká nám Mychajlo Ševčenko, pětačtyřicátník v maskáčích a černé bundě, který byl vězněn v budově železničářské polikliniky, a i on nás vede do jedné z cel, kde byl nedobrovolně zavřený. Vstupuje se do ní dřevěnými, nazeleno natřenými dveřmi. Uvnitř není nic, jen udusaná podlaha a bílé cihlové zdi.

Několik let před válkou pracoval Ševčenko jako voják, pak z armády odešel a dělal různé civilní profese. Rusové ho měli na seznamu lidí, které přednostně v Izjumu zatýkali. „Chtěli vědět, kdo všechno je tady v domobraně, kdo všechno by je mohl ohrožovat. Mlátili do mě hlava nehlava, věděl jsem to, oni tušili, že to vím, ale nikoho jsem nevyzradil,“ říká Ševčenko.

Vše, co od něj (a nejen od něj) Tymur Tertyšnyj zjistil, odevzdal pak dál – prokuratuře nebo tajné službě SBU, které se válečnými zločiny dál zabývají. Momentálně vyšetřují 45 tisíc případů, které se na Ukrajině měly odehrát – mučení, zabíjení civilistů, zabíjení válečných zajatců, rabování nebo genocidu. Je to olbřímí práce. „Rychlý sběr stop je extrémně důležitý, proto naši lidé vyrazili na osvobozená území hned, co nejdříve to šlo. Protože lidé se chtějí vracet domů. Ale když se vrátí lidé, začnou mizet stopy,“ popsala před letními prázdninami Respektu, co v práci vyšetřovatelů hraje asi nejdůležitější roli, tehdejší ukrajinská generální prokurátorka Iryna Venediktova.

Do vyšetřování válečných zločinů je v současné době na Ukrajině nějak zapojeno přibližně půl milionu příslušníků bezpečnostních složek, postupují systematicky, prokuratura si rozdělila ukrajinské území do čtverců podle regionální příslušnosti a v nich její lidé operují. Stopa může být v podstatě vše: kulka nebo střela v hrudníku, satelitní snímky z družic letících nad Ukrajinou v době páchání zločinů nebo odposlechy ruských vojáků, kde o tom, co dělají, mluví většinou velmi otevřeně. Policisté, SBU a prokurátoři na to vše každopádně na Ukrajině nejsou sami.

Rychlí a ještě rychlejší

V centru Kyjeva, trochu stranou od největších silnic, jsou ve vnitrobloku neoznačené dveře, za nimi lehce oprýskaná chodba a čtyři patra schodů bez výtahu. Pod střechou je byt, v němž sídlí Centrum pro občanské svobody. Jsou tu krabice papírů a různé šanony, nástěnky se vzkazy a úkoly, na stolech kromě monitorů zmuchlané papíry a hrníčky od čaje a kávy, a uprostřed toho u svého stolu a se svým únavou usínajícím psem v náručí sedí Oleksandra (Saša) Romancova, která organizaci řídí.

V polovině prosince sem někam na poličku přibude Nobelova cena míru, kterou centrum – spolu s běloruskými a ruskými bojovníky za lidská a občanská práva – letos dostalo. „Nějak tomu ještě nemůžeme uvěřit,“ říká mladá žena k vyznamenání, z tónu jejího hlasu je zřejmé, že ji cena těší, ale to je tak všechno, protože tu, jak říká, „přece mají důležitější věci na práci“.

Co to důležitější přesně je, vyjadřuje Saša Romancova třemi slovy – „tribunál pro Putina“. Centrum usiluje o systematické mapování ruských válečných zločinů s jasným cílem: jednou na základě neprůstřelných důkazů postavit původce války, ruského prezidenta Vladimira Putina, před mezinárodní soudní tribunál a s ním i jeho vykonavatele. Romancova říká, že není v silách ukrajinské prokuratury vše zvládnout, tam, kde nejsou její příslušníci, jsou proto zaměstnanci téhle neziskovky. Anebo jsou tam dříve.

„Prokuratura se řídí předpisy, i když se snaží postupovat rychle, my jsme ještě rychlejší. Jsme například ve spojení s lidmi, kteří žijí na ještě neosvobozených územích a shromažďují svědectví o tom, co se tam děje, v reálném čase,“ říká Romancova. Tam, kde už ruská armáda není, vyjíždějí aktivisté v malých týmech z Kyjeva. Lokace si vybírají na základě mnoha otevřených zdrojů, všímají si prvotních zmínek o zločinech na sociálních sítích, v médiích, dozvídají se o nich od mnoha známých.

První věcí, co pak na místě většinou udělají, je nahrávání bezprostředních výpovědí svědků. Pořizují s nimi krátká videa, nejde o hloubkové rozhovory, ale rychlé zaznamenání, k čemu zhruba došlo. Následně sbírají další svědectví a důkazy, a lépe zorientovaní už natáčejí podrobnější výpovědi. „Ne vše se nakonec ukáže jako klasický válečný zločin, kdy někdo někomu jinému ubližuje cíleně,“ říká Romancova. „Řešili jsme v jedné obci bitvu mezi jedním ukrajinským tankem a třemi ruskými. Ruské střely místo ukrajinského tanku zasáhly dům jednoho z našich svědků. Nebyl to nicméně, jak jsme zjistili, jejich cíl. Stalo se to náhodou v rámci boje, takovými věcmi se už dál nezabýváme.“

V dokumentování zločinů má Centrum pro občanské svobody už poměrně dlouhou tradici. Mapuje je od roku 2013, kdy došlo na hlavním kyjevském náměstí Majdan k brutálnímu rozehnání proevropských demonstrantů ze strany proruského prezidenta Viktora Janukovyče. Centrum pomáhalo pronásledovaným lidem a sbíralo důkazy o zločinech, které na nich spáchaly bezpečnostní složky. Když letos v únoru napadla Ukrajinu ruská armáda, rozšířilo centrum své dobrovolnické řady.

„Nikdy si nebudou moci být jistí, že uniknou spravedlnosti.“

Momentálně spolupracuje asi se 400 dobrovolníky, jsou to právníci, učitelé, studenti a řada dalších profesí. Ti všichni hledají oběti nebo svědky. „Zaměřujeme se na využívání civilních objektů jako živých štítů, na únosy, braní rukojmích a zabíjení lidí, kteří se nemohli bránit. Pokud prokuratura požádá o nějaké údaje z naší databáze, vyhovíme jí,“ říká Romancova.

Už ne, ach jé

Padesát kilometrů na východ od Kyjeva leží v polích Boroďanka, před válkou třináctitisícová obec. Části města tvořilo sídliště, dnes jsou tu jen rozvaliny. Rusové Boroďanku intenzivně ostřelovali ze země i ze vzduchu, letecké pumy srovnaly některé paneláky se zemí, zbyly z nich jenom betonové desky přeházené přes sebe. Když Respekt místo poprvé navštívil na začátku dubna, byli pod nimi ještě mrtví lidé. Těžká technika k jejich vyproštění dorazila až o něco později, když ruská invazní vojska od Boroďanky odtáhla a pominula hrozba dalšího plošného bombardování. Dnes už tedy pod sutinami žádní mrtví neleží, stejně jako v Izjumu se však i tady stále pátrá po jejich vrazích.

Šéf zdejší policie Vjačeslav Cyljuryk, který se svými kolegy také sídlí v provizorních prostorách, protože policejní stanice lehla během okupace popelem, už všechny nasbírané důkazy dávno odevzdal kolegům z SBU a prokuratury. Úlomky raket a dělostřeleckých granátů, které našli v rozvalinách, a lidská těla, která našli vedle nich. Přesný čas jednotlivých zásahů a doklady o tom, že v okolí zničených domů nebyla žádná ukrajinská vojenská zařízení.

„To je náš příspěvek k vyšetřování. Člověk, který raketu odpálil, člověk, který mu k tomu dal přímý rozkaz, a člověk, který jemu nařídil ostřelovat civilní budovy, ti všichni by měli skončit před ukrajinským soudem,“ říká Cyljuryk. Věří, že se to povede? „Jistěže ano. Skončí před božím soudem, i před tím pozemským. Uděláme všechno pro to, aby stihli oba,“ říká Cyljuryk s mírným úsměvem.

I půl roku po osvobození od více než měsíční okupace je válka v Boroďance stále velmi patrná, i když jsou ulice na rozdíl od Izjumu už uklizené od trosek domů, aut i vojenské techniky. Lidé tu čekají na autobusových zastávkách a chodí po nákupech mezi ohořelými zdmi a torzy bývalých budov. Panelák rozpůlený ruskou raketou vedví, v zahraničí jeden z nejznámějších obrazů ruské agrese, se dál, pustý a neobyvatelný, tyčí vedle hlavní silnice.

Zčásti je to proto, že zahlazení válečných stop je obrovská práce, na kterou nejsou síly, čas ani peníze. Okolí Kyjeva – včetně Boroďanky – také slouží Ukrajincům jako živá ukázka toho, co přesně se svými sousedy Rusko zamýšlí. K poničenému boroďanskému paneláku, na který krátce po návštěvě Respektu přibylo graffiti od známého umělce Banksyho (padající žena s rukama napřaženýma k zemi se snaží zachytit kusy padajícího domu), k rozbořenému mostu v Irpyni, dalším městu u Kyjeva, kde se před ostřelováním tísnily stovky lidí a pod nímž stále ještě leží napůl ponořený vrak auta, a především do světoznámé Buči, kde byli Rusové za cenu mnoha ukrajinských životů zastaveni, vozí ukrajinští hostitelé zahraniční návštěvy.

Ty se pak zamlkle vracejí do hlavního města a po návratu domů – jako se tak stalo třeba v případě německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeyera – se snaží posunout politiku své země ještě víc v ukrajinský prospěch. V chladném a zataženém listopadovém dopoledni, kdy byl Respekt na místě, přijíždí k bučskému kostelu svatého Ondřeje další oficiální kolona. V pravoslavném svatostánku je několik velkých fotografií z odkrývání zdejšího masového hrobu. Patnáct minut u otřesných fotek stráví americká velvyslankyně při OSN, která je právě na Ukrajině na oficiální návštěvě.

Masový hrob z fotek byl vykopán pár metrů od kostela, na jeho zahradě, přímo v centru města. Rodinné domky za plotem mají na tohle místo dokonalý výhled. Obyvatelé Buči tu narychlo pohřbili 67 svých mrtvých spoluobčanů. Těla jsou již několik měsíců exhumovaná a řádně pohřbená, na veřejně přístupném místě je jen udusaná hlína, velmi prostý kříž a vedle hromada stavebního materiálu. Vyroste tu něco velkorysejšího, nějaký pietní památník, ale zatím ještě Buča s pracemi nezačala.

Kdo vypálil raketu na boroďanský obytný dům, kdo může za smrt lidí v autě pod irpiňským mostem a kdo nese odpovědnost za desítky mrtvých, pochovaných u bučského kostela, nebude lehké zjistit, a ještě těžší pak bude viníky dopadnout a postavit před soud. Zatím se nezdá, že by ruský stát a ruská společnost mířily k vyrovnání se svými zločiny. Některá jména jsou však již známá. Mají je ukrajinští vyšetřovatelé, odhalili je veřejně i investigativní novináři ze skupiny Bellingcat.

Ti vypátrali konkrétní důstojníky ruské armády, kteří mají za úkol vybírat na Ukrajině cíle raket. Skupinu tvoří desítky vojenských inženýrů, kteří se ve své profesní kariéře dlouhodobě specializují na programování raket. Bellingcat získal záznamy o jejich telefonní komunikaci, doložil z nich, že před každým útokem ruských střel, které dosud měly na Ukrajině na svědomí stovky mrtvých, byli vždy v intenzivní komunikaci. Členové smrtícího týmu jsou dislokováni v centrále ruského ministerstva obrany v Moskvě a v hlavním výpočetním středisku generálního štábu v Petrohradě. Jsou to vesměs mladí muži a ženy.

„Někteří z nich v minulosti pracovali v ruském vojenském velitelském středisku v syrském Damašku v letech 2016–2021, tedy v době, kdy Rusko v Sýrii rozmístilo řízené střely. Jiní jsou držitelé různých vojenských ocenění, mimo jiné od ruského prezidenta Vladimira Putina,“ uvádí Bellingcat. Tým vede podplukovník Igor Bagňuk. On i jeho kolegové a další lidé odpovědní za zločiny v Izjumu, Boroďance, Irpini, Buči a na dalších místech jsou však stále v Rusku. Co s tím?

Saša Romancova o smyslu své práce nepochybuje. „Nazvat věci pravými jmény je důležité. Tady v bývalém Sovětském svazu se často říká: ,Ach jé, děly se tu dřív hrozné věci.‘ A tím povzdechem to končí, což je důsledek toho, že o minulosti pořád mluvíme špatně a nepřesně. Žádné takové. Nebyly to hrozné věci, byly to zločiny, a neděly se, nýbrž je někdo páchal. Jen s takhle pojmenovanou minulostí se dá vyrovnat,“ říká.

Soudy na Ukrajině dosud odsoudily dvanáct Rusů, dalších šedesát je obžalovaných. Dvě stě šestnáct lidí je podezřelých ze spáchání některého z válečných zločinů, což znamená, že začali být stíháni – sedmnáct z nich jsou zajatci na ukrajinském území, zbytek je mimo dosah ukrajinské spravedlnosti. Procesy v nepřítomnosti prokurátoři zahajují i tak – nechtějí se nechat omezovat tím, že podezřelí jsou „in absentia“. Tahle čísla narostou s tím, jak úřady i nevládky budou mapovat a dokumentovat, co se dělo v nedávno osvobozeném Chersonu. „Tam byla okupační moc zdaleka nejdéle,“ říká Natalija Ochotnikova z organizace Změna, další neziskovky řešící ruskou agresi, „počty a rozsah spáchaných zločinů budou ohromné.“

„Zabývat se tím je důležité i kvůli tomu, aby tito lidé a další, kteří by se chtěli chovat podobně, věděli, že nejsou beztrestní. Nikdy si nebudou moci být jisti, že uniknou spravedlnosti,“ doplňuje již citovaná bývalá šéfka prokuratury Venediktova. Mezinárodní společenství se zároveň dohaduje, zda by nemělo dojít k ustavení zvláštního mezinárodního tribunálu, který se bude zabývat stíháním zločinů ruské agrese, tak jako to kdysi udělal norimberský soud při potrestání nacistických zločinců.