V Evropě stěží najdete dvě rozdílnější země než Itálii a Švédsko. Jedna je katolická, středomořská, prosluněná a chaotická, druhá protestantská, severská, chladná a spořádaná. Jejich politický vývoj se zásadně lišil celé desítky let. Teď jsou ale obě země svědky vzestupu politických stran, jež se nějakým způsobem hlásí k fašismu.
V obou zemích se tento vzestup časově shoduje s kolapsem podpory pro středolevicové strany. A v obou se také soustředí okolo tématu, který by měla začít brát vážně i administrativa Joea Bidena – okolo migrace.
Reálný problém
Giorgia Meloni, pravděpodobná příští italská premiérka, je charizmatická, pětačtyřicetiletá politička. Svou předvolební kampaň vedla v duchu dobře známého útoku proti silám globalizace doplněného o konejšivý příběh o tom, jak právě ona dokáže nějakým způsobem vrátit Itálii do zlatých dobrých časů, než všechno zničil George Soros.
Na videu, které zaplavilo sítě, prohlašuje, že se hrdě hlásí ke všemu, za co by se podle globalistů měla stydět – že je křesťanskou, matkou, Italkou atd. Velká část jejího programu ale tvoří otázka přistěhovalectví. „Národy existují pouze tehdy, když existují hranice a ty někdo brání,“ tvrdí a slibuje dokonce námořní blokádu, pokud by byla zapotřebí k zastavení přílivu nelegálních migrantů ze Středomoří.
Přitažlivost krajně pravicových Švédských demokratů se také odvíjí od otázky migrace. Strana nepřetržitě hovoří o nárůstu zločinnosti, o násilnostech pouličních gangů, o zneužívání…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
