Finsko bylo mezi lety 1940–1944 oficiálním spojencem Německa, prezentovalo to však jako sňatek z rozumu. Finové pak po desetiletí odmítali jakoukoli účast na perzekuci Židů, oficiálně na území Finska neexistovaly ani koncentrační tábory. V novém tisíciletí však tato tabu narušují jak historici, tak spisovatelé, a především spisovatelky. Do syrové reality nacistického koncentráku dala nahlédnout Katja Kettu se svou horečnatou Porodní bábou – a podobné téma, ale zcela jiný přístup nabízí ve svém románovém debutu historička Petra Rautiainen zabývající se sámskou kulturou.
Nové důkazy o nejméně dvou stovkách nacistických koncentráků, které ve Finsku vznikaly nejen s vědomím, ale často i za pomoci místních, stejně jako údaje o rasových výzkumech na zajatcích a Sámech vedených finskými biology, kteří byli po válce jen symbolicky potrestáni, ji vedly k napsání knihy, v níž jsme poměrně chladně konfrontováni s temnou realitou.
V kritiky ceněném a čtenářsky úspěšném díle psaném úsporným, přesto evokativním jazykem se prolínají dvě linie. Jednak deník finského vojáka Väinöa, který je poslán v únoru 1944 do koncentračního tábora Inari jako tlumočník. Před válkou byl nadšený pro ideu tzv. Velkého Finska, ale tou dobou už ztratil iluze a v deníku zachycuje útržky tajemného dění, jehož podstatu dlouho nechápe. Zároveň si chce uchovat zbytky lidskosti, v čemž mu pomáhá láska k rostlinám a vzplanutí k místní sámské ošetřovatelce. Druhá linie sleduje novinářku a fotografku…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
