Jak jsme se míjeli
Proč se česko-slovenský či slovensko-český vztah nikdy nepodařilo realizovat jako rovný s rovným, ptá se Kosatík
Je mně v Česku politicky trochu dusno, a tak píšu o Slovensku,“ začíná svoji nejnovější knihu jeden z nejrespektovanějších autorů historické esejistiky v české literatuře posledních desetiletí Pavel Kosatík. Ne že by po nedávných volbách v Česku bylo výrazně víc kyslíku, ale na Slovensku začalo po volbách roku 2020 – v době, kdy autor svůj příběh Slovenska ve 20. století dopisoval – smogu přece jen ubývat. A smog, nejen politický, v kombinaci s covidem nejde demokracii k duhu. Dusíme se v něm však i vlastní vinou, ve střední Evropě zvlášť.
Novinka Slovenské století se podle Pavla Kosatíka zrodila i z podnětu účastníka jedné čtenářské debaty, který se ho zeptal: „V čem byl smysl Československé republiky, když z jejích ideálů skoro nic nezůstalo po roce 1938, 1945, ale ani 1989?“ Podle autora tehdy zazněla v diskusi i nejzajímavější odpověď: „První republika dala vzniknout pozdějšímu i dnešnímu samostatnému a demokratickému Slovensku.“ Což je přinejmenším paradoxní zjištění, když si uvědomíme, jak Slováci po roce 1993 nakládali a dodnes nakládají s výročím 28. října.
Možná i proto Kosatík – věren své metodě „co by kdyby“ – rozvíjí hned ve druhém odstavci myšlenku, čeho by Slováci v rámci Uherska dosáhli v pokračujícím státě s Maďary. Předpovídá, že by nedostali prostor, který si vytvořili v první Československé republice. A fascinuje ho, jak Slováci dokázali 20. století využít a „jak obrovský kus cesty v něm urazili. Řekl bych, že to vyniká právě ve srovnání s…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
