V politice se vyplatí umět udržet v hlavě důvody, proč se to či ono rozhodnutí dělá. Snáz se pak totiž odolává těžkostem, které dříve či později přijdou.
Jedním z příkladů, kde tohle platí, je i udělení statusu kandidátské země EU Ukrajině z minulého týdne. V kontextu evropské historie i událostí posledních měsíců jde o grandiózní věc srovnatelnou s pádem želené opony. Nestalo se nic menšího, než že se západní státy po třech dekádách váhání rozhodly vyprostit Ukrajinu, tedy stát o velikosti Francie, z bahna putinovského Ruska a začlenit ji do svého společenství svobody, prosperity a vzájemně výhodné spolupráce, kde si státy samy určují svoji budoucnost.
Ve většině Evropy jde o něco běžného, na orbitu Ruska se ale stále jedná o nedosažitelnou výsadu. To vidíme i na brutalitě, s jakou teď Rusko svoji představu sousedství prosazuje. Větší kontrast dvou světů si lze těžko představit a fakt, že se Západ rozhodl do téhle „soutěže“ s Ruskem vstoupit, může nakonec proměnit i samotné Rusko.
Už se přitom z různých stran množí varování, že cesta k plnému členství bude dlouhá a velmi složitá. A že pokud se podaří, bude ukrajinské členství stát Evropu spoustu peněz. To je asi pravda, nicméně aktéři téhle skepse jako by vypadli z reality. Ruská válka na Ukrajině zcela změnila evropskou situaci. EU si už nehoví v bezpečném klidném světě, jaký se tu rozprostřel po konci studené války. Nejpozději od letošního února víme, že v sousedství EU funguje nepřátelská, imperiální, jadernými…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
