Válečný zeměpis

Mezinárodní seminář na spřízněném Institutu Maxe Plancka v Drážďanech, pořádaný naživo poprvé po dvou letech virtuálních setkání přes Zoom. Přednáší můj student Tomáš, dávám tedy drážďanským kolegům vědět, že nás z Prahy přijede víc, abychom Tomáše na místě svou účastí podpořili. Obratem přichází odpověď – dobrá, ale upozorňujeme vás, že v rámci protiepidemických opatření je maximální povolený počet účastníků semináře dvacet. A nezapomeňte si všichni udělat test na covid. To ještě existuje, ptám se sám sebe a uvědomuji si, že ne všude byl covid s válkou na Ukrajině alespoň dočasně odsunut na vedlejší kolej tak jako u nás. Seminář nakonec proběhl skoro normálně, jen jsme v poloprázdném přednáškovém sále nad domácími počtem výrazně dominovali; němečtí studenti stále ještě tak úplně nevylezli z izolace.

Vědecká konference na univerzitě v Paříži o pár týdnů později. I tady řada studentů a profesorů stále zůstává pracovat z domova, což se projevuje na malém počtu účastníků na přednáškách. A během obědových přestávek při konverzacích u stolu covid zřetelně dominuje nad válkou. V hlavě si srovnávám jednoduchou a logickou vědeckou hypotézu – čím dále v Evropské unii geograficky od Ukrajiny, tím méně podstatná je pro tamní obyvatele ruská vojenská invaze a o to víc zůstává důležitý covid, byť přinejmenším do podzimních plískanic nám od něj na rozdíl od Putina nejspíš nic dramatického nehrozí.

O týden později mám možnost si pravdivost své hypotézy ověřit během další konference,…