73_jeden den

Rozešel se se mnou v pondělí, den po oslavě mých 42. narozenin. Zpráva mi cinkla, když jsem čekala na ultrazvuk na klinice reprodukční medicíny. Odešla jsem bez vyšetření a bez vysvětlení a cestou domů zrušila odpolední rehabilitaci pánevního dna. A taky jsem zrušila všechny svoje pacienty a vzala si na celý týden dovolenou.

„Co mu na to jako mám odpovědět?“ uvažovala jsem nahlas, jak mívám ve zvyku. Tentokrát to ale snad nepůsobilo tak idiotsky, protože jsem měla u ucha mobil a na lince skutečnýho člověka, svou ségru Evu. „Když nevíš, jak se rozhodnout, tak tu situaci chvíli jenom pozoruj,“ odvětila moudře. „Bože, to je vůl!“ dodala taky moudře.

Reklama
Reklama

Fakt nevím! Mám bejt naštvaná, lítostivá, velkorysá, přemlouvat ho?

Vzpomněla jsem si na kluka, o kterým se traduje, že požádal svou přítelkyni o ruku, ale ta to považovala za fór. Kontrovala teda taky fórem, no a on už to nikdy znovu nezkusil. Takže o šest let a dvě děti později žijou pořád na hromádce. Třeba bych mohla předstírat, že jsem tu zprávu nedostala a normálně mu večer zavolat, jakože kdy přijde domů a co chce k večeři. Třeba nebude mít koule na to dát mi kopačky dvakrát…

Když jsem se stěhovala k němu, trvaly mi přípravy dva měsíce. Pravda, zahrnovalo to i plánování rekonstrukce. Teď jsem během tří dnů sbalila všechny svý věci pomalu zarůstající do jeho bytu. Musela jsem potlačit svoje sklony k OCD a krabice od banánů, posbíraný cestou po sámoškách, plnit zcela nahodile. Najednou jsem hleděla na horu dosud nevybalených beden, který jsem doteď považovala za memento provizornosti naší situace, s povděkem a bizarní úlevou. Bez větších rozpaků jsem zavolala stěhováky, že se vracím zpátky, jestli by měli čas. Měli. Čas i pochopení. Prý je to život, říkal v těsným výtahu pan O., aniž bych musela cokoli explicitně vysvětlovat.

Ještě převést internet zpátky do původního bytu. „Cha chá! Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě?“ smála se operátorka, které asi v tu chvíli nedocvakl kontext. Mimochodem, její příjmení se shodovalo s JEHO křestním jménem. Synchronicita. Internet budu mít až za týden, ale co už. Jo, a taky tedy zrušit inzerát, že nabízím byt k pronájmu, sakra… Aspoň už nemusím řešit morální dilema, že jsem ho nenabídla válečným uprchlíkům.

Ségra měla pravdu. Počkala jsem, až si trochu sedne prach, a napsala mu až ve středu. Vypadá to, že všechno proběhne v klidu (aspoň dokud nezjistí, že nemá příbory).

Takže mířím zpátky na místo, který už dvacet let považuju za provizorium, a přitom je to asi to mý „doma“. Zbavila jsem se cestou mnoha věcí a taky se musela spousty vzdát. Celkem dost jsem se toho naučila. Třeba zrekonstruovat byt. Teda minimálně už vím, jak se to nemá dělat. Nebo se sejít na benzince s gaunerem ze stavební firmy a licitovat s ním o penězích a odstranění nedostatků. Bez větších úspěchů, ale stejně… Taky si umím diagnostikovat ovulaci, píchnout injekci do špeku na břiše a uvolnit se při ošetření pánevního dna „per rectum“. Uvědomila jsem si, jak moc důležitý je komunikovat, i když to není vždycky zrovna příjemný. A konečně mi snad dojde, že člověka nedefinuje to, co má, jako spíš to, co dělá.

Když realita neodpovídá našim plánům a představám, vede to mnohdy k frustraci. Vtip je ale v tom, že v pořádku je ta realita, a ne ty představy. Empiricky, statisticky ani logicky není zkrátka možný, aby se události přesně shodovaly s tím, jak si to člověk maluje. Nejlepší věci, co mě v životě potkaly, byly často ty nejmíň předpokládaný a plánovaný. A někdy k nim vedla cesta temnotou, kterou bych si sama nikdy nezvolila. Není teda i tohle vlastně dárek?

Tak všechno nejlepší!

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte