Putin je připraven. A co my?

Už po osmnácti dnech v úřadu spadl na pirátského politika a ministra zahraničí Jana Lipavského asi nejdůležitější telefonát jeho dosavadní kariéry. Společně s ním se ho ve svých metropolích účastnilo osm dalších šéfů diplomacie východoevropských, středoevropských a pobaltských států, na druhém konci aparátu k nim z Washingtonu promlouval americký ministr zahraničí Antony Blinken. Tématem byla hrozící válka s Ruskem na východě Evropy a rozprava trvala půl hodiny. Většinu času držel slovo ministr Blinken, pak si ho na chvíli vzal jeho litevský a maďarský kolega. Ministr Lipavský, dopředu vybavený od svých spolupracovníků podklady, jak by mohl reagovat, nakonec neřekl nic.

Podle bezpečnostních expertů by ale mlčení v současné situaci nemělo trvat dlouho: vláda by naopak měla být co nejaktivnější a co nejvíc slyšet, protože se rozhoduje o překreslení hranic a obnově ruského vlivu na život v bývalých sovětských satelitech, Česko samozřejmě nevyjímaje.

Nejlepší, nebo nejméně špatný

Blinkenův výběr partnerů pro zmíněný rozhovor kopíruje nedávnou výhrůžku ruského prezidenta Vladimira Putina, že by Severoatlantická aliance měla navěky slíbit nepřijetí Ukrajiny do svých řad a stáhnout své vojáky a základny z území členů, kteří k ní přistoupili po roce 1997 – tedy Česka, Slovenska, Maďarska a dalších účastníků telefonátu. Když k tomu nedojde, tváří se představitelé Kremlu, bude Rusko nucené obsadit část Ukrajiny, protože jedině tak může uchránit svou bezpečnost a zabránit rozšíření NATO až těsně ke svým hranicím.

Zdroje Respektu z vládních kruhů popisují, že ministr Blinken během své řeči zopakoval, co Američané Evropanům říkají už několik týdnů: Ano, útok Ruska proti Ukrajině opravdu reálně hrozí, přičemž Washington postupuje kvůli jeho odvrácení vůči Moskvě dvojkolejně. Jednak se snaží odstrašit protivníka hrozbou následných masivních ekonomických sankcí s citelným dopadem na ruskou ekonomiku, a ruku v ruce s tím usiluje o „deeskalaci napětí“ a stažení ruské armády od ukrajinských hranic prostřednictvím diplomacie.

Američané slibují nikoho neobcházet. Co přesně to znamená, není jisté.

Klíčovým Blinkenovým sdělením pro východoevropské spojence pak mělo být, že Amerika s Ruskem nebude vyjednávat „nad hlavami spojenců“. Z telefonátu nicméně již nevyplynulo, co přesně to znamená. Faktem totiž je, že to bude právě USA, kdo s Ruskem zasedne příští týden kvůli jeho požadavkům k jednomu stolu, jednání má vést v Ženevě náměstkyně amerického ministra zahraničí Wendy Sherman a její ruský protějšek Sergej Rjabkov.

Následovat mají rozhovory všech zástupců NATO včetně Česka s Ruskem, i tady ale bude udávat důležitý tón jeho páteřní člen USA. Příklady z historie ukazují, že v rozhodujících situacích dokáže jít Moskva na samu hranu konfliktu. Ruský historik Sergej Radčenko nabízí v tomto směru v analytické revue War on the Rocks srovnání s krizí na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy si sovětské vedení pohrávalo s myšlenkou obsazení Západního Berlína, přes nějž východní Němci masově emigrovali na Západ.

Tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov odhadoval, že by mu to mohlo vyjít, protože riziko, že kvůli tomu USA podstoupí vojenský střet, se podle sovětských analýz pohybovalo kolem pěti procent. Nicméně když na summitu ve Vídni roku 1961 Američané ruským válečnickým výhrůžkám neustoupili a Berlína se nevzdali, Sovětský svaz s jeho zabráním couvl. Výsledkem byl ovšem kompromis v podobě stavby berlínské zdi. („Málo krásné řešení, ale pořád nekonečně lepší než válka,“ charakterizoval ho tehdejší prezident USA J. F. Kennedy.) Rusko může podobně postupovat i nyní, jen místo Berlína jde o vyšší sázku na znovudobytí kusu Evropy. Otázka proto je, co přesně dělá Fialova vláda, aby eventuální příští kompromis byl pro Česko a jeho sousedy co nejlepší, nebo aspoň co nejméně špatný.