Dokážeme fungovat bez Andreje Babiše? Jakkoli se otázka může zdát zjednodušující, je to největší téma voleb. Každý politik, který vládne dlouho, nechává v zemi výrazný otisk. A i ti nejlepší se časem stanou překážkou dalšímu vývoji. Vidíme to i v Německu. Zatímco ale naši sousedé s obdivem sledují končící éru Angely Merkel a vedle toho diskutují o tom, co je třeba změnit, my se znepokojením pozorujeme hrozbu pokračování éry Andreje Babiše. Náklady na držení šéfa ANO u moci jsou pro českou společnost už příliš vysoké. Zhoršuje nám kredit ve světě, kvůli jeho střetu zájmů jsou v ohrožení evropské peníze pro Česko a jeho neschopnost hledat demokratické partnery doma i v zahraničí snižuje naši schopnost řešit velké problémy. Vývoj Česka se zastavil a je načase začít psát novou kapitolu.
Obrovská chyba
Dvacátý šestý únor letošního roku byl výjimečný den. Andrej Babiš v jednom jediném projevu použil osmkrát slovo „chyba“ v souvislosti se svojí vládou. V únoru byla pandemická situace dramatická a Babiš cítil, že zloba veřejnosti je tak velká, že musí přiznat selhání. „Ano, chyb se nadělalo strašně moc,“ shrnul výkon svého kabinetu premiér. Česko patřilo v řadě ukazatelů k nejhorším na světě. Nejtragičtější byl počet mrtvých. Ještě horším číslům zabránili jen zdravotníci, kteří předvedli doslova zázračný výkon.
Nešlo ale jen o nezvládání samotné pandemie. Stát byl velmi pomalý i s pomocí těm, kteří museli zavřít své podniky či nemohli jít do práce. Nebýt opozice, byla by pomoc ještě menší a pomalejší. Pokud si myslíte, že to je pouhé tvrzení kritiků vlády, tak tomu tak není. Ministr vnitra Jan Hamáček to sám přiznal, když lídrovi ODS Petru Fialovi na adresu opozice v pořadu Otázky Václava Moravce řekl: „A mimochodem, vy jste se ptal, kde jsou ty peníze. Kdo tady chtěl odškodňovat všechny za všechno, kdo tady v parlamentu prosazoval, že je potřeba ještě dát víc podnikatelům, a tak jsme ty podnikatele samozřejmě odškodnili. Tam jsou ty peníze.“
Paměť je k nám milosrdná a snaží se nás ochránit od špatných vzpomínek. Rozum nám ale nesmí dovolit na dobu pandemie zapomenout. Politická kultura se odvíjí od precedentů. Když politici vidí, že jim něco prošlo, zopakují to znovu. A jestli vládě projde nezvládnutí pandemie, budou vědět, že s dobrým marketingem už mohou cokoli. Ano, premiér má střet zájmů, chybné ekonomické kroky umocnily inflaci, takže se lidem zdražuje život, nemáme důchodovou reformu, rozpočet na příští rok je nesmyslně přebujelý a zadluží další generace… ale pandemie nad tím vším ční. Když se Babiš po první covidové vlně chlubil, že zachránil „tisíce mrtvých“, musí také umět přiznat, že i kvůli jeho chaotickým rozhodnutím přišly v té další o život desítky tisíc lidí. Vláda selhala.
A především selhal Babišův politický koncept. Jeho autoritářský styl, kdy mluví do čehokoli, mění rozhodnutí ministrů, epidemiologů či odborníků, protože on je pán všeho, nemohl fungovat a nefunguje. Na konci léta loňského roku potřeboval udržet při životě tezi, že jsme „best in covid“, a zrušil opatření odborníků. Přišel proto krutý podzim.
Přední britský historik a politický vědec Archie Brown v knize Mýtus silného vůdce analyzoval desítky různých premiérů, prezidentů a dalších lídrů z celého světa a došel k jasnému závěru: „Uzurpuje-li si taková osoba pravomoci, jež spadají spíš do kompetencí jednotlivých ministrů, a činí-li svévolná rozhodnutí ve věcech vládního a stranického významu, jež by bylo vhodnější předložit kolektivnímu posouzení členů vlády, neměli bychom to pokládat za projev dobrého vedení demokratické vlády.“
Brown se ostatně věnuje i přímo Babišovi: „V českém případě došlo k personalizaci politiky a současně ke koncentrování vlivu v rukou premiéra. Andrej Babiš spojil politickou moc s protežováním svých vlastních podnikatelských zájmů.“ Konečně tak vstoupil do historie, jen asi jinak, než si přál. Je třeba doplnit, že nikdy by se to nepodařilo bez pomoci sociální demokracie, SPD a komunistů. To vše za asistence Miloše Zemana.
Šéf ANO ví, že se ocitl v úzkých, a tak rozehrál nenávistnou kampaň, ve které se snaží vzbudit dojem, že seniory chrání proti agresivním mladým lidem, kteří je chtějí okrást. Nic takového není pravda, šéf hnutí ANO se pouze snaží vystrašit voliče fiktivní hrozbou, aby se mohl sám označit za jediného ochránce.
Aby stvrdil obraz silného vůdce, pozval si do kampaně maďarského premiéra Viktora Orbána. Je třeba ocenit, že Babiš tentokrát otevřeně přiznal, kudy chce dál Česko vést. V Orbánově království přežívají už jen zbytky nezávislých médií, soudy řídí stát, volební pravidla téměř neumožňují úspěch opozice a mění se stále dokola, státní i evropské peníze míří do kapes kamarádů mocenské kliky, omezuje se nezávislost vzdělávacích institucí, roste čínský a ruský vliv, útočí se na sexuální menšiny… „Žijeme v jakési šedé zóně mezi demokracií a diktaturou,“ cituje v již zmiňované knize Mýtus silného vůdce Archie Brown jednoho ze spoluzakladatelů Fideszu a dnešního Orbánova kritika Istvána Hegedűse. Berme toto Babišovo přihlášení se k maďarské cestě vážně.
Z čeho vybírat
Historii nezměníme, ale budoucnost můžeme. Než se dostaneme dál, je třeba si vyjasnit jednu věc. Nevolíme dobro proti zlu, takovou sílu nadcházející volby nemají. Když budeme uvažovat v těchto kategoriích, přivodíme si jedině velké zklamání. Řeč je zejména o onom „dobru“. Vůbec totiž nepochybujeme o tom, že vláda, jakákoli vláda, bude mít brzy na kontě řadu chybných rozhodnutí, hádek a afér. Tak už to v demokratických kabinetech chodí. Vybíráme jen mezi jistou cestou špatným směrem (s Babišem) a cestou s nejistým koncem (s demokratickou opozicí). Druhá trasa je za všech okolností lepší, protože zatímco první jsme vyzkoušeli a nefunguje, u alternativy máme alespoň naději a velmi slušné výchozí podmínky.
Vznikly dva opoziční bloky, které dohromady tvoří pět stran. Dlouholetí pozorovatelé politiky dokážou ocenit, že se něco takového v Česku podařilo. V zemi, kde se tradovalo, že máme více předsedů stran než stran samotných, je to vyjednávací úspěch. Před čtyřmi lety chtěli jít do voleb společně lidovci a Starostové, ale na poslední chvíli se toho zalekli a rozešli se. Dnes je situace jiná, každá strana musela udělat kompromisy, ale ty vyžaduje dnešní situace ode všech.
Kdo hledá konzervativnější projekt, nabízí se mu koalice Spolu. Lídr Petr Fiala je architektem spolupráce ODS, KDU-ČSL a TOP 09, proto mu lze věřit, že na partnerství skutečně sází. V ODS jsou na téma koalice různé názory, mnozí skousli lidovce a topkaře, ale případné vládě s Piráty a STAN by se rádi vyhnuli. Kdo chce udržet Fialovu vizi spolupráce a je mu blízký program Spolu, měl by jít k volbám. Čím silnější mandát koalice a Petr Fiala získá, tím slabší bude hledání jiných cest. Koalice Spolu sází na nostalgii po starých dobrých tradičních stranách s tradiční ideologií. Chemie mezi lídry Fialou, Markétou Pekarovou Adamovou a Marianem Jurečkou funguje a působí sympaticky.
Piráti a STAN jsou středové a liberální uskupení. Vyčítá se jim, že jsou někdy méně předvídatelní. V základních otázkách tomu tak ale není. A jejich chuť hledat odpovědi bez ohledu na nějakou ideologii či vzpomínání na staré dobré časy je spíše výhodou. Přitom jsou jasně zakotvení v EU a NATO. V předvolební kampani byli i podle nezávislých analytiků vystaveni největší sprše dezinformací, přesto si zachovali klid. A jestliže jsme Spolu označili v dobrém za nostalgický projekt, Piráti a STAN jsou nositelé potenciálně největší změny do zdejšího vládnutí. A tu Česko potřebuje.
Nepochybně každý najde něco, co mu vadí na jednotlivých stranách, které tvoří opoziční bloky. A zcela upřímně, kdyby jedna z nich měla mít kolem třiceti procent, vzbuzovalo by to spíše obavy. Právě kombinace pěti sil vyvažuje negativní stránky těch ostatních. „Co když to ale někdo nevydrží a půjde s Andrejem Babišem?“ ptají se mnozí. Stát se to může. Může se stát i to, že Petr Fiala přestane nosit sako a Ivan Bartoš si oholí hlavu. Nicméně tady prostě nezbývá než to s koalicemi zkusit. Do spolupráce protibabišovských sil investovaly jednotlivé strany tolik energie, že jejich odhodlání minimálně působí autenticky. Navíc Česko brzy čekají komunální a prezidentské volby a strany, které se zachovají v zásadním rozporu s předvolebními sliby, riskují svou budoucnost.
Aby to Zeman měl těžší
V jistém ohledu jsou tyto volby jednoduché. Hlasy pro ANO, KSČM, SPD a ČSSD jsou hlasy pro pokračování Andreje Babiše. Jedině lístky pro Spolu a Piráty se STAN nesou naději, že tato éra skončí. Předvolební modely naznačují, že na každém hlasu záleží. Čím silnější bude dnešní demokratická opozice, tím menší je pravděpodobnost vlády ANO. A pokud by koaliční bloky dokonce získaly mandáty na výrazně většinovou vládu, bude to mít Miloš Zeman těžší se svým dopředu ohlášeným plánem na ukradení demokratických voleb.
Vraťme se zpátky na začátek tohoto textu. Náklady na držení Andreje Babiše jsou příliš vysoké. Potřebujeme změnu. Potřebujeme vládu, která bude pěstovat aktivní vztahy s našimi západními spojenci, která nebude hrát ruské hry Miloše Zemana, která přestane cíleně rozdělovat společnost, která bude hledat řešení skutečných problémů českých občanů a nebude si jen kupovat hlasy. Je vlastně pozoruhodné, jak málo je třeba pro tu změnu udělat. Stačí jít k volbám.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
