Muž, kterému došel čas
Nová bondovka se emotivně loučí s érou Daniela Craiga a připravuje půdu pro jeho nástupce
Po roce a půl odkládání kvůli pandemii hrají kina od posledního zářijového dne pětadvacátý film s Jamesem Bondem nazvaný Není čas zemřít. A pokud letos nějaký titul provázel pocit blížící se velké události, je to právě nová bondovka.
Název se nese zcela v duchu obvyklých fatálních prohlášení ohledně „životnosti“ nebo lépe nesmrtelnosti agenta 007. Zároveň poeticky odkazuje k faktu, že se uzavírá jedna éra nejdéle běžící filmové franšízy spojená s Danielem Craigem v roli nejznámějšího filmového špiona.
Éra, která je z pohledu bondovského světa podobně důležitá jako ustavující působení Seana Conneryho. Díky Connerymu začal filmový Bond existovat. Díky Craigovi zůstal relevantní v rychle se měnící době i filmové krajině, neboť na přelomu milénia působil značně unaveně jako typ hrdiny i akčního filmu. Tvůrci nové bondovky se tak snažili důstojně zamávat na rozloučenou agentovi, který dal starému sexistovi duši. A zároveň ustát jízdu mezi starým a novým. Mezi tradicí a další nezbytnou změnou. Mezi minulostí a lehce nervózním vyhlížením budoucnosti – ať už je jakákoli.
James, prostě James
„Říkejte mi James,“ pronese Bond směrem k atraktivní řidičce motorky, která jej zkraje nové bondovky nabere před klubem na Jamajce a odveze do idylického bungalovu, kam se odebral na odpočinek. Místo tradičního „Bond, James Bond“ je tu jen James. Samotářský padesátník, který každé ráno vyráží v perfektně padnoucích šortkách ve člunu, aby si nalovil ryby k obědu à la…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
V burce i do nemocnice
Tři zprávy ze světa patriarchátu
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.