Léta Páně 1571 ve věku osmatřiceti let se Michel de Montaigne rozhodl, že se v ústraní věže svého zámku bude věnovat už jen sám sobě a svým oblíbeným autorům, jejichž knihami zde byl obklopen. Je možné, že na počátku jeho Esejů, do jejichž spisování se pustil, byl záměr sestavit sbírku příkladných konání, jak je dochovala zejména antická literatura, abychom v nich mohli najít poučení, jak se v různých situacích správně chovat. Velice záhy však přišel na to, že příklady si odporují a že ke stejnému cíli lze dospět různými prostředky. Život nemá spolehlivá pravidla.
Proto hned v prvním eseji I. knihy, která patrně patří k nejstarší vrstvě tohoto díla, čteme: „Nejobvyklejší způsob, jak obměkčit srdce těch, které jsme nějak urazili a kteří teď mají moc se nám pomstít, jsme-li jim pojednou vydáni na milost a nemilost, je pohnout je ke slitování a soucitu naprostým podrobením. Ovšem ke stejnému cíli vedly někdy i pevná odhodlanost a vzdorná zmužilost.“
Svět je zkrátka samá různost a nepodobnost. A co horšího: „Svět se stále houpe, všechno je v ustavičném pohybu: země, kavkazské skály, egyptské pyramidy jsou strženy jak pohybem obecným, tak vlastním. A stálost sama není nic jiného než stále pomalejší hýbání.“ (2. kapitola III. knihy) A tedy i člověk je předmět pohyblivý a nestálý.
Umění žít po svém
To ale není důvod k zoufalství, pokud si uvědomíme, že v životě nejde o obecnou platnost norem a že vědění je především to, co máme, protože tím jsme: je to…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
