Jeden smažák

Na jarní pocovidové otevření restaurací se autor Pravdy a lásky těšil podobně jako všichni ostatní, tedy hodně. Když k němu došlo, nacházel se zrovna uprostřed rekreačního přechodu Krušných hor. A protože při návštěvě restauračních zařízení trvá na bezmasých jídlech, byla první volba po koronavirovém půstu jasná – smažený hermelín s hranolky. Druhá hned další den taky – smažený eidam s hranolky. A třetí den pro změnu smažený hermelín s hranolky. Jinou bezmasou možnost jídelní lístky nenabízely.

Český strávník nepotřebuje dlouze putovat a obcházet zapadlé kouty zdejších pohostinství, aby došel k přesvědčení, jak málo se proměnila česká bezmasá gastronomie během třiceti let. Nabídka socialistického podniku Restaurace a jídelny spočívala ve smaženém sýru s bramborem a tatarkou. Teď se privátní výletní hospody, které mohou nasávat inspiraci, kdekoli si usmyslí, dopracovaly k nabídce smaženého hermelínu a smaženého eidamu. Hranolky vypadají skoro vždy jako z umělé hmoty, tatarka je ze samoobsluhy a při pohledu na „zeleninovou oblohu“ v podobě miniaturního kousku rajčete a plátku okurky strávník stěží zadržuje smích.

Po třetím smažáku ve třetí restauraci během tří dnů se člověk neubrání zamyšlení, jestli je na vině neschopnost kuchařů, nebo spíš lenost vymýšlet něco zajímavějšího mimo friťák. Možná spíš to druhé, protože rušnější výletní hospody se obvykle předhánějí v nabídce masa na dvacet způsobů. Třeba na jihu Čech tak do sebe můžeme cpát zaručeně tradiční „rožmberské…