Dojímat se nad jízdou po D1 dnes nebývá zvykem. Natož aby projížďka po nejstarší české autostrádě, plné nekonečných uzavírek a dopravních omezení, v někom probouzela pocity nadšení a národní hrdosti.
Ale mělo to být jinak – aspoň podle představ těch, kdo s budováním prvního dálničního tahu začínali.
„Až dvojitá bílá čára dálnice protkne zeleň luhů a lesů a moc vod našich krásných krajů, pak sluncem krásna zaleje se naše drahá vlast a výraz štěstí vtiskne se nám všem do tváře. Neboť si budeme moci říci – toť naše dílo. A až se první gumy autovozidel dotknou bílé plochy betonové vozovky dálnice, pak všichni pochopí cenu tohoto díla, jež si chudý národ ze skromných prostředků postavil.“
Tak viděl budoucnost šéf zdejších dopravních inženýrů, prvorepublikový brigádní generál Václav Nosek, když stavbu dálnice v napjatých předválečných časech zahajoval. První kopnutí u Průhonic v květnu 1939 už musel provádět bez uniformy. Československá republika, stejně jako její armáda, tou dobou už neexistovala.
Velkorysé dopravní plány ale vydržely. Stavba pokračovala až do roku 1942, rozestavěno bylo 77 kilometrů včetně několika velkých mostů. První auta se ale po D1 svezla až mnohem později, v červenci 1971, tedy přesně před 50 lety. Mezitím zůstal v krajině široký, čím dál opuštěnější pás, který postupně zarůstal trávou. Důvodů bylo víc. Poválečné budovatelské úsilí se soustředilo na průmysl, protože rozmach automobilismu mnozí považovali za přechodný jev meziválečné doby.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
