Jan Jenne
Nebýt pandemie, nejspíš by pracoval v pražské restauraci. (Jan Jenne) • Autor: Matěj Stránský

Jan Jenne je číšník s působivým životopisem: vystudoval hotelovou školu, pracoval v restauracích a hotelech v Kanadě a po návratu do rodného Česka získal další praxi v několika velkých pražských restauracích. Může proto působit trochu překvapivě, že takový protřelý světoběžník momentálně soustřeďuje všechnu svou energii na otevření dřevěného kiosku s rychlým občerstvením vedle cyklostezky v Českých Budějovicích, kde bude přes léto prodávat pivo a zapečené tousty. Obzvláště v situaci, kdy se po pandemii restaurace a hospody po dlouhé pauze znovu otevírají a o zkušené číšníky je všude zájem. „Stánek je jenom práce na léto, na podzim si najdu něco stálého,“ říká Jenne. „Do restaurace se ale stoprocentně nevrátím,“ dodává rozhodným hlasem.

Jeho odpor k oboru, kterému zasvětil svůj dosavadní pracovní život, má několik příčin. Patří k nim i obava, že další vlna covidu může všechny restaurace zase brzy uzavřít. Mladého číšníka ale daleko víc trápí jiné věci. „Nechce se mi vracet do profese, kde se běžně dělají čtrnáctihodinové směny trvající do čtyř do rána, při nichž za přesčas nedostanu zaplaceno a očekává se, že hned ráno zase naskočím do provozu,“ říká Jenne. Nelíbí se mu prý také to, že když si chce vzít číšník dovolenou, bývá většinou neplacená, a navíc si za sebe musí mezi personálem domluvit náhradu, jinak volno nedostane. Stejně tak mu vadí všeobecně rozšířená praxe, kdy zaměstnanci restaurací oficiálně pobírají jen minimální mzdu a většinu peněz dostávají od vedoucího bokem v obálce v hotovosti, což vede k tomu, že v případě výpovědi nedostanou téměř žádnou podporu v nezaměstnanosti a ani žádná banka jim například nedá hypotéku. „Je to fyzicky náročná dřina, při které vám nezbude žádný čas na sebe, často se při ní obchází zákoník práce a všichni si myslí, že je to normální,“ říká Jenne. Tvrdou povahu své práce si prý uvědomoval už dříve, ale až když ji během pandemie musel opustit, zjistil, že v jiných oborech si může vydělat stejné peníze s mnohem menším úsilím a většími jistotami. „Takže pandemie mi v tomhle otevřela oči,“ říká třicátník.

K podobnému prozření v uplynulém krizovém roce došla řada lidí v různých oborech, kteří nyní zjišťují, že ke svému starému životu z doby před pandemií se už vracet nechtějí. A odborníci se shodují, že takovým rozhodnutím hraje současná doba do karet – ekonomika se rozbíhá, firmy shánějí zaměstnance, lidí na trhu práce je nedostatek, a zájemci si tak mohou vybírat. Příběhy lidí, kteří byli ke změně profese donuceni, nicméně ukazují, že přestup do zcela jiného oboru má i svá úskalí.

Cenná zkušenost

U číšníka Jenneho dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že přijde nějaké prozření, a nebýt pandemie, nejspíš by dnes stále pracoval v nějaké pražské restauraci. Když ale loni v březnu do Česka dorazil covid a všechny podniky se ze dne na den zavřely, coby služebně mladší číšník dostal v pražské restauraci Vinohradský parlament výpověď a ocitl se zcela bez příjmů. Jelikož ve stálém pracovním poměru neměl odpracovaný ani rok, na státní podporu neměl nárok, a tak se začal poohlížet po nové práci. Přes inzerát si brzy našel brigádu ve skladu internetového obchodu Alza.cz, která mu ale nevyhovovala. „Kvůli pandemii se zavřely kamenné obchody, takže ty internetové měly žně a sháněly lidi,“ popisuje Jenne atmosféru loňského jara. „Ve skladu ale panoval strašný chaos, občas ani pořádně nevěděli, jak nás využít, tak jsem odtamtud brzy odešel,“ říká.

Hned poté odpověděl na další inzerát, tentokrát od nákupního řetězce Kaufland, který sháněl pracovníky do svého velkoskladu v Modleticích za Prahou. Jenne se rozhodl to zkusit a ve skladu nastoupil jako řidič vysokozdvižného vozíku, který se naučil řídit kdysi dávno v rámci brigády po střední škole. Stará zkušenost se nyní hodila a Jenneho novou denní rutinou se stalo přemisťování palet se zbožím, které pak nákladní auta rozvážela do supermarketů po republice. „Bylo to náročné a člověk se nezastavil, ale najednou jsem byl v prostředí, kde všechno fungovalo, dodržovala se pracovní doba, dělalo se deset hodin, člověk měl pauzu na oběd a čtyři týdny dovolené. To všechno navíc za skoro stejné peníze, jaké jsem si vydělal v restauraci. Tedy něco mezi třiceti a čtyřiceti tisíci,“ říká Jenne.

1_obalka_R25
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

I. Zadejte své údaje a zvolte způsob platby

Předplatné bude automaticky prodlužováno. Funkci můžete kdykoli zrušit.

Rychlá online platba

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Máte dotazy ohledně předplatného? Neváhejte nás kontaktovat na predplatne@economia.cz nebo +420 217 777 888 (každý pracovní den 
od 7.30 do 17.00, mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník).

Platbu kartou i on-line platbu zabezpečuje
Uvedené ceny jsou včetně DPH.

1_obalka_R25
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 40 článkům z tohoto vydání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte