Bývaly doby, kdy visegrádská čtyřka, Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko, byla předkládána skeptikům rozšíření EU jako důvod, proč by měli změnit názor. Rychlá ekonomická obnova, jasná západní orientace, klid na hranicích, Václav Havel. A bývaly doby, kdy Visegrád pro zúčastněné státy fungoval jako civilizační výtah. Při jednáních o vstupu do NATO a EU si jednotlivé země vzájemně pomáhaly; říkaly, když my, tak ostatní taky.
Pak si politické vedení Polska a Maďarska udělalo z boje proti Bruselu jednu ze strategií, jak se udržet u moci, a jen vyslovení té zkratky středoevropského sdružení začalo působit jako rudý hadr. „Chcete tu mít druhý Visegrád?“ zní častá reakce současných skeptiků rozšíření EU. Lhostejno přitom, zda je zrovna řeč o Makedonii, Černé Hoře či Srbsku.
Nefunguje ani vzájemná pomoc uvnitř V4. Příkladů se najde řada, zmiňme poslední dva. Nejprve Viktor Orbán blokoval společné prohlášení V4 na podporu Česka po odhalení ruské zpravodajské operace ve Vrběticích a jen díky tlaku ostatních se podařilo podepsat nicneříkající deklaraci, na hony vzdálenou silným slovům podpory ze strany EU a NATO. Poté Polsko oznámilo, že bude ignorovat rozhodnutí soudu, na jehož konci má být záchrana vody pro české obce, kterou odsává polská těžba na druhé straně hranic. Mateusz Morawiecki ještě před setkáním s Andrejem Babišem prohlásil, lživě, že Češi oznámili, že žalobu na Polsko kvůli Turówu stáhnou.
Těžko v politice hledat hmatatelnější důkaz o absenci důvěry a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
