Jestliže se o New Yorku říká, že nikdy nespí, o New Orleansu bychom mohli říct, že tam nikdy není ticho. Nejhudebnější americké město za sebou nyní má asi nejtišší rok ve své historii. Tam, kde se normálně procházejí tisíce turistů denně a kde nasávají pro Ameriku velmi exotickou náladu kreolského města, vytvořenou za posledních tři sta let mísením evropských, afrických a karibských národů, bylo liduprázdno. Jindy hlasité hudební a striptýzové kluby, bary, hospody a krámky se suvenýry měly kvůli obavám majitelů z rabování zabarikádované výlohy, občas projel prázdnými ulicemi někdo na kole nebo se procházel někdo jiný s foťákem, aby zvěčnil tu neobvyklou podobu prázdného New Orleansu. Hudba zněla jen velmi zřídka – tu přes otevřená okna, jinde z balkonu.
Když jsem během léta natáčela rozhlasový dokument s Katkou Fulton – Češkou provozující jeden z nejznámějších a nejstarších jazzových klubů Fritzel’s – a jejím manželem, trumpetistou Mikem, přepadl mě chvíli po rozloučení strašný smutek. Z páru, který jsem znala jako velmi společenský, zábavný a přátelský, zbyla hromádka neštěstí. V setmělém klubu, kde byli běžně zvyklí setkávat se se stejně naladěnými posluchači a kolegy muzikanty, pro něž je jazz vším, seděli dva lidé, kteří během několika měsíců zestárli o mnoho let.
Hned co jsem se zkraje letošního roku dozvěděla, že se ve Fritzel’s hraje už alespoň venku na jejich malém dvorku, vyrazila jsem je podpořit, a hlavně si zas poslechnout živý koncert. Pozvala jsem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
