Literarni04_ilustrace Radka Bodzewicz
Propast. (2020)

Součástí aktuálního dvojčísla Respektu, které si stále můžete zakoupit, je i tradiční literární příloha. Tentokrát má téma víra a přispěli do ní  Alena Mornštajnová, Martin C. Putna, Viktorie Hanišová, Ondřej Buddeus, Karin Lednická, Jan Novák, Veronika Bendová, Stanislava Ondová, Jaromír Typlt a Petra Dvořáková. Navíc ji provázejí ilustrace Radky Bodzewicz, které pracují s virtuální realitou. Jako ukázku a pozvánku ke koupi odemykáme následující povídku Karin Lednické, která letos slavila úspěch s první částí románové trilogie Šikmý kostel.

 

Reklama
Reklama

Ten odražený ksicht v okně se mi moc nelíbí, vypadá tak nějak svěšeně. Jakoby skoro staře, řekl bych.

A taky mi přijde, že mám černé vaky pod očima.

Mám černé vaky pod očima?

A záleží na tom?

Však mě nikdo nevidí.

Zato já vidím. Kromě svojeho svěšeného ksichtu i ty prskavky v okně přes dvůr. Mávají tam s nima a falešně vyřvávají koledy. Bože. Někteří lidi mají fakt divné rodinné tradice. Nebo divné nápady. Prskavky se zapalují na stromku, ne? Proč s nima mávají do vnitrobloku, idioti?

Nejspíš prostě potřebují dát všem najevo, že jsou šťastná rodina. Možná by ocenili, kdybych je vyfotil a dal na Instagram. #cistaradost #halejuja.

Jako by z reklamy vypadli: jejich děckám se v očích určitě mihotají jiskřičky štěstí a k večeři mají kuřízek. Nebo ještě líp: dětinsky šišlavý kužízek, ať je to dost dojemné a ať se jim do té sváteční pohody nezapíchne rybí kost.

No tak ať si řvou, kreténi. Přece se tím nenechám rozhodit. A už vůbec jim teď nezačnu závidět. Věděl jsem už od září, že dneska budu sám, připravil jsem se na to. Zpracoval jsem si to v hlavě: je to jenom datum. Dvojka, čtyřka, prosinec. Narodil se Kristus Pán, veselme se. Halelujá.

Literarni05_ilustrace Radka Bodzewicz
Proměna. (2020)

No jasně.

Už roky se mi od začátku prosince svírá žaludek. Nebo přesněji řečeno od okamžiku, kdy lidi začnou místo pozdravu říkat: „A pokud bychom se už do svátků neviděli, tak šťastné a veselé.“ Prázdná fráze, prosincová verze stejně bezobsažného opatruj se. Anebo ne? Vážně bych chtěl vědět, jestli si svátky ještě dneska někdo užívá. Moc tomu nevěřím. Ten teror blikajících andílků na obchodech, koled z tlampačů a šílený stres při shánění dárků musí dohonit každého.

A nejhorší na tom je, že nakonec celá ta zběsilost akorát přesublimuje do hromady zmuchlaného balicího papíru, co se pak ráno nedá nacpat do žádného kontejneru.

Jo, šťastné a veselé! Jasně.

Úplně živě si umím představit, jak by to zase probíhalo: Bára vyfluslá z toho všeho pečení a smažení, naštvaná, že si za celý den pořádně nesedne, co je tohle za svátky, do prdele!, ale pomoct s ničím nechce, akorát nadává, nežerte to cukroví, vždyť jsem to zrovna teď naaranžovala!, a večer by vytuhla na gauči u Pelíšků dřív, než i starý dobrý Kodet dostane svůj vánoční hysťák. A já bych si pak o samotě dopil flašku vína, co bysme si ji otevřeli ke slavnostnímu přípitku, a u toho bych začal montovat další debilní čínské výlisky, které by si Adámek naporoučel od Ježíška, protože je viděl v televizi.

I loni si je přál, jenomže po rozbalení se mu v očích ty opěvované jiskřičky štěstí třpytily asi tak osm sekund. Pak začal fňukat, že si s tím blbým krámem nemůže začít hnedka hrát, poněvadž se to musí nejprve vybalit a složit. Naplno se rozbrečel až ráno, když zjistil, že tu supertruper autodráhu vylisovali v Číně nějak blbě, takže z ní dinosauři na kolečkách vypadávají hned v první zatáčce a rozhodně nedojedou až k vulkánu, do kterého by měli správně spadnout. Za osm stovek dětské slzy a dospělá nasranost, no nekup to.

Když tak o tom přemýšlím, na celých loňských svátcích bylo šťastné a veselé akorát to, jak si Adam nakreslil vánoční přání: přes celý papír vyvedl velkého zeleného ježka. Nejdřív nám to bylo s Bárou divné, trochu jsme se i lekli, že si malý přeje ježka pod stromek. Pak nám ale vysvětlil, že tohle je Ježíšek. Že takhle si ho podle jména představuje. Smáli jsme se tomu celý večer, to byl opravdu nejhezčí kousek celého adventu, a ten zelený ježek nám visel na ledničce pro zvednutí nálady.

Teď tady visí mně. Bára byla velkorysá a dovolila, abych si ho vzal. Vítejte v mém životě: ona má syna a nového chlapa, já mám flašku whisky a na lednici zeleného ježka.

Když tak o tom teď přemýšlím, tenkrát to bylo asi naposledy, co jsme se s Bárou společně smáli. Vlastně to možná bylo taky naposledy, co jsme spolu spali. Protože pak už všechno začalo jít zu grunt a každý z těch jednotlivých sešupů začal kvůli úplné blbosti. První hned pětadvacátého: sotva Adam dobrečel kvůli té nesmontovatelné dinosauří dráze, šli jsme k našim, a tam zas vzniklo zbytečné dusno kvůli tomu, že si malý chtěl hrát s panáčky a zvířátky z betléma. Máti mu to zakázala, Adam začal zase brečet a Bára dělala ksichty.

„O co jí jde?“ syčela pak na balkoně, kam jsem ji raději vytáhl na cigáro. „Snad nemusí kvůli několika dřevěným figurkám tolik vyvádět.“

„Pro naše to je jakože fakt betlém, chápeš?“ snažil se jí to vysvětlit, jenomže ona místo odpovědi jenom hodila vajgl přes zábradlí.

A když potom otec před jídlem řekl: „Abychom se zde napřesrok zase všichni ve zdraví sešli,“ Bára se při přípitku normálně ušklíbla a vypadala, že pokud jde o ni, tak by raději spíš hnedka odešla. Myslím, že jsem si toho nevšiml jenom já, teda soudě podle toho, že u jídla pak nikdo neřekl ani slovo. Jenom příbory cinkaly a Adam potahoval, jak měl z toho breku plný nos a nikdo ho nenechal vysmrkat. Máma seděla celá schlíplá, dokonce ani nepronášela svoje obvyklé věty, jako že se jí ta kachna zrovna dneska nepovedla a tak. Tátovi pro změnu cukala čelist, jak ho to celé štvalo. Pohoda prostě. Přesně jak to má o Vánocích být, že.

No a já jsem to vyřešil tím, že jsem se ten den ožral. Nic k chlubení, jasně že ne. Jenomže to bylo kvůli tomu, že jsem se cítil jako mezi mlýnskými kameny. Chápal jsem Báru i naše; mě nechápal nikdo. Nebo spíš všichni marně čekali, že se přidám na jejich stranu.

Upřímně, stál jsem asi víc na straně našich, protože mi přišlo, že Bára zbytečně vyšiluje. Klidně mohla Adamovi vysvětlit, že ty figurky nejsou na hraní. Jenomže kdybych se táty s mámou zastal, doma bych s ní pak nevydržel. Člověk musí myslet trochu i na sebe, že jo.

Ale i máma měla trochu máslo na hlavě: sice furt vzdychala, že rodina má držet pospolu, a možná si představovala, že se postavíme ke stromku a budeme zpívat koledy nebo co, ovšem kdyby trochu zapátrala v paměti, určitě by si vzpomněla, jak sama babičku kdysi okřikovala, když mně a ségře při sestavování betléma vyprávěla ke každé figurce biblický příběh. My to brali jako pohádky, ale mámě se to nelíbilo; úplně ji vidím, jak tam stojí s utěrkou ve dveřích a mezi zubama drtí: „Prosím tě, přestaň děckám těma pobožnýma historkama blbnout hlavy. Ještě to řeknou někde ve škole a já to pak budu muset žehlit.“

Možná to pak mámě přišlo líto, když babička umřela. Protože najednou na tom betlému začala tak strašně lpět, že na něj nikdo nesměl ani sáhnout, dokonce ani její vlastní vnuk. Těžko říct, co se jí honilo v hlavě, jestli si najednou z betléma neudělala berličku, aby si nemusela vyčítat, že babičku kvůli němu bůhvíkolikrát sekýrovala. Těžko říct. Možné to je. Na nějaké mluvení nás doma nikdy neužilo, a když je člověk dospělý a má vlastní rodinu, má už v hlavě milion jiných problémů, na nějaké psychoanalýzy s rodiči nezbývá čas ani morál. Stejně by to k ničemu nevedlo.

Jedna věc je jistá: v časech, kdy jsme s babičkou stavěli betlém a s dědou pouštěli skořápky se svíčkama na vodě v lavoru, jsem se na Vánoce ještě těšil. Malé děcko prostě vnímá věci jinak. Logicky: protože se svátkama nemá žádné starosti. Nemusí řešit dárky, stromek, kapra a tak. Zato poslední roky bych nejraději už od Mikuláše stříhal metr, ať to mám co nejdřív za sebou, jak se mi z toho všeho svírá žaludek.

Letos obzvlášť.

Přijde mi, že Vánoce jsou jako lakmusový papírek: když věci fungují, může to být fajn. Ale když se všechno podělá, Vánoce tomu marasmu akorát vytáhnou kontury.

Když v únoru Bára položila na stůl žádost o rozvod, byl jsem z toho tak perplex, že jsem se s ní ani nehádal. Koneckonců, jsem v tomhle zkušeňák, jedním rozvodem jsem si už prošel. Poprvé k tomu stačila jedna malá blbá nevěra s holkou, která mě vlastně ani moc nezajímala, prostě letěly devadesátky a člověk ulítl hned. Taková byla doba, všichni to tak měli, akorát moje první žena to tak neměla. Nepochopila, že to byl prostě jenom přešlap, nad kterým se dá s klidem mávnout rukou. Ale taky je možné, že to použila jako záminku, protože počítat ona uměla hodně dobře a já tehdy měl firmu docela dobře rozjetou. Soudil jsem se s ní několik roků a jediný výsledek byl, že mě oškubala jako kuře. A stejně jí to nestačilo, i potom mě furt pomlouvala a děcka proti mně poštvala, takže teď už nejsme vůbec v kontaktu. Ani s ní, ani s nima. Úplně jsme se ztratili. Divné, ale co už teď s tím. To se stává i v lepších rodinách, že.

No ale zpátky k Báře. Po té tristní zkušenosti s prvním rozvodem jsem se už handrkovat nechtěl, přece jenom v mém věku už některé věci člověk fakt nemá zapotřebí. Prostě Bára zůstala v našem bytě a má Adama v péči. Tak je to lepší pro všechny. Já bych se o malého stejně nemohl pořádně starat, když jsem teď na home officu. Už i takhle je to dost na palici, všechny ty zbytečné videokonference. Neumím si představit, jak bych to absolvoval, kdyby tady Adam byl. A ty vole, ještě ho doučovat, to už by mě asi fakt jeblo. Na něco takového nemám v padesáti šesti letech trpělivost.

Ono to není tak, že nemám kluka rád. Jenom… prostě je toho letos nějak hrozně moc. Rozvod, pak táta…

Umřel zrovna v době, kdy byly plné zprávy, že se kvůli covidu nemáme stýkat s nejohroženější skupinou. Seděli s mámou zavření v bytě, imrvére sledovali tu hysterii v televizi a pak mi do telefonu naříkali, jaký mají strach, že se nakazí a umřou. Snažil jsem se je trochu uklidnit, ale uznávám, že se mi to moc nedařilo. Jenomže já sám jsem to taky dost blbě zvládal, v práci jsem najednou byl na šedesáti procentech platu a bál jsem se, že budu mezi prvníma, co dostanou padáka. Taky jsem měl strach, ale nikoho jsem s tím neobtěžoval. Všichni najednou měli plnou hubu všelijakého musíme si pomáhat a já jsem tady seděl u kompu a říkal si: A kdo pomůže mně? Taková řečnická otázka, že. Stejně jsem zůstal na všechno sám.

Jednou týdně jsem našim nechal kurýrem dovézt velký nákup, ať nemusí chodit ven. Nenapadalo mě, co jiného bych mohl udělat. Ani teď s odstupem času mi nepřijde, že bych tehdy pro ně mohl udělat něco víc. Ze začátku jsme si jednou dvakrát týdně volali, ale bylo to o ničem, jenom jsme furt dokola omílali stejné banality a myslím, že to nebavilo nikoho z nás. Když mi máma oznámila, že je táta mrtvý, že se prostě ráno neprobudil, říkal jsem si, že je to vlastně milosrdná smrt. Pohřeb jsme nedělali, přišlo mi to zbytečné. Stejně bysme tam přišli akorát my dva, tak jaký by to mělo smysl. Nechal jsem vytisknout parte a rozeslal ho po jeho známých, ať vědí. Máma mi to odkývala, asi jí to taky takhle přišlo nejlepší.

Neshodli jsme se akorát, když si vystavila tátovu urnu doma v obýváku. Říkal jsem jí, že to není dobrý nápad, ale prostě si nedala říct. Raději si to ani nepředstavuju, jak tam máma sedí a hledí na tu černou věc na polici. Nedivím se, že to s ní od té doby začalo jít z kopce. Nejdřív přestala volat, pak přestala zvedat telefony. Když v létě konečně uvolnili koronaopatření a po dvou měsících jsem za ní přijel, dost mě vyděsilo, jak sešla. Nejenom vzhledově, ale i psychicky. Byl to strašný pohled, fakt. Byla úplně vyzáblá a ve špajzu jí ležely bochníky plesnivého chleba. Vůbec měla doma strašný bordel. Ona, zrovna ona, která nás roky buzerovala kvůli rozházeným třásním u koberce! A kdyby tam měla jenom bordel – ono to tam taky dost smrdělo. Chvíli mi trvalo, než jsem rozklíčoval, že nerezignovala jenom na úklid, ale taky na hygienu. V předsíňové skříni jsem našel balíky inkontinenčních vložek. Netknuté. Tak jsem jeden z nich vzal a šel za ní, jenomže ona dál seděla na gauči a tvářila se, jako kdyby tu věc v mojí ruce nepoznávala.

Její praktická doktorka je rozumná ženská. Už po pár minutách pochopila, že takhle to dál nejde: že máma přestala být soběstačná a že já při práci na plný úvazek zkrátka celodenní péči o starého nemocného člověka nemůžu zvládnout. Prostě zvedla telefon a zařídila mámě lůžko v pečovatelském domě.

Hrozně se mi ulevilo. Úplně jsem cítil, jak ze mě opadá všechen stres z poslední doby. Ne, nebudu si to vyčítat. Člověk přece musí umět rozeznat, na co stačí a na co už ne.

Koneckonců jsem to i já, kdo nese důsledky, ne? Sedím tady sám v kuchyni a musím se dívat na idioty odnaproti, jak z okna mávají prskavkama. A nebudu si namlouvat, že to moje nasrání jsou kyselé hrozny. Ne, nezávidím jim to. Už jsem dost starý na to, abych věděl, že v každé rodině je něco. I u nich, určitě i u nich.

Dost možná je tam za tím oknem aspoň jeden člověk, který by se mnou zfleku měnil. Který by raději seděl sám na kuchyňské židli a měl celé slavné svátky scvrknuté na kresbu zeleného ježka, co visí na lednici, a na krabici s legem, kterou někdy před silvestrem narychlo předá synovi. Třeba by si taky raději otevřel flašku whisky a nemusel chválit vanilkové rohlíčky.

Je to tak úlevné, když si člověk umí na rovinu přiznat, že je v prdeli a že život víceméně prosral. Když si přestane malovat, jaké by to mohlo být, kdyby to nebo ono. Když si uvědomí, že lepší už to nejspíš nebude.

Bylo by hezké najít v sobě víru, že se to jednou třeba zase zlepší. Ale to bych si tak akorát lhal do kapsy. Protože co by se v mém životě asi tak mohlo zlepšit? Ha?

Jo, já vím – naděje umírá poslední.

Prý ji jenom člověk musí umět najít.

Znám tyhle kecy.

A jsem už moc starý na to, abych tomu věřil.

Abych vůbec něčemu věřil.

Aspoň tohle mě život naučil.

Karin Lednická (51)

Narodila se v Karviné, vyrůstala v Havířově. Po revoluci studovala v Británii angličtinu, po návratu do Česka založila a téměř dvacet let vedla vlastní nakladatelství Domino. Po odchodu z něj se věnuje literární tvorbě, letos debutovala mimořádně úspěšnou knihou Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921, kvůli níž založila další nakladatelství Bílá vrána. Nyní dokončila druhý díl této knihy, která vyjde koncem ledna 2021, a začala pracovat na díle třetím.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte