Spolupráce opozice a ukryté miny

Opozice zažila první říjnový víkend velkou euforii. Uspěla ve volbách do krajů i Senátu, navíc se jasně ukázalo, že když se spojí při sestavování kandidátek, je úspěch ještě větší. Po oslavném připíjení ale rychle začalo všem docházet, že to těžší opozici teprve čeká. Výroky „musíme spolupracovat“ se pronášejí velice snadno, ale nastavit funkční pravidla oné spolupráce je mnohem náročnější. A aby se to nemuselo probírat teoreticky, ukázaly první povolební dny, že těch nášlapných min čeká na opozici skutečně mnoho. Ty miny si navíc před sebe klade protibabišovský svazek sám.

Má to smysl?

Šéf Senátu za ODS Miloš Vystrčil podpořil před druhým kolem voleb do horní komory parlamentu Iva Valentu, který byl odsouzen za podplácení, kandiduje za Trikolóru a vlastní dezinformační Parlamentní listy. Proti Valentovi přitom kandiduje lidovec. Ve Zlínském kraji se Piráti a ODS domluvili s ANO proti lidovcům v čele s Jiřím Čunkem a Starostům. Kandidát do Senátu za ODS Petr Bendl straší veřejnost, že protikandidátka za Piráty Adéla Šípová odevzdá Česko uprchlíkům. Kandidát za Prahu sobě a KDU-ČSL tvrdě kritizoval konkurentku z ODS Miroslavu Němcovou… Dalo by se pokračovat a všichni se ptají, jestli takhle má vypadat sjednocování opozice.

Aby to nebylo málo komplikované, přidejme další element – sociální sítě. Politici mají možnost on-line sledovat láteření, spílání, žadonění, pranýřování, panikaření svých stoupenců či stoupenců potenciálních partnerů. Budovat za takové atmosféry nejnáročnější politický projekt od roku 1989 je téměř nemožné. Má to tedy vůbec smysl?

Tuhle otázku za politiky nikdo nezodpoví. Na úvod by si měli všichni jasně říct: Co je naším cílem? Pakliže porazit Andreje Babiše, není jiné cesty než spolupráce ve volbách. Kombinace volebního systému – přepočet hlasů pomáhá velkým stranám – a dominantní postavení hnutí ANO nenabízí jinou cestu. Zároveň je ale nutné si představit všechny krizové scénáře a upřímně si zodpovědět, jak se při jejich naplnění zachovat. Zkusme si některé z nich představit.

Volání sirén. Vzpomeňme si na dohodnutou spolupráci KDU-ČSL a STAN v roce 2017. Je důležité, když se na něčem shodne vedení stran, ale čím blíž je k volbám, tím víc roste nervozita. A pak stačí pár zpochybňujících hlasů uvnitř partají, aby začala sílit i nejistota, a stavba spolupráce se hroutí. To se stalo před třemi lety. Strany si tak budou muset dobře změřit nejen počet stoupenců, ale i sílu odpůrců uvnitř svých řad. Následně pak držet kurz bez ohledu na pochybovačné hlasy.

Kdo bude kapitán? Většina dosavadních snah o spolupráci končila na tom, že každý chtěl být kapitán. Tentokrát by to nemuselo být tak složité. Pokud půjde dohromady ODS, KDU-ČSL a TOP 09, jsou občanští demokraté nejsilnější stranou, a Petr Fiala by tudíž měl být lídr. Otázka spíš je, jak velký prostor na kandidátce získají menší strany. A jsou staří harcovníci všech těchto uskupení ochotní ustoupit a riskovat třeba nevolitelné místo? Zapomenou lidovci na bolestivý vznik TOP 09? Odezněly všechny křivdy kdysi velkých a malých stran z devadesátých let? V případě spolupráce Pirátů a STAN je zase jasným lídrem Ivan Bartoš, protože jeho uskupení je silnější.

Co vykroužkování? Díky preferenčním hlasům mohou voliči přeházet domluvená místa na kandidátkách a poslat své stranické favority do sněmovny, jakkoli mohou být původní dohody jiné. To bude vytvářet napětí do posledního dne před volbami. Podezřívavost poroste a nepochybně se povede i nepřiznaná kampaň za podporu v kroužkování.

Kdo bude premiér? Představme si večer po volbách, kdy opozice s šokem ve tváři vidí, že má dostatek mandátů na sestavení vlády bez Andreje Babiše. Jistě, prezident drží šéfa ANO u moci, jak nejdéle to jde, ale donekonečna to možné nebude. Z opozičních bloků získal výrazně více hlasů blok Pirátů a STAN, bude ODS schopna usednout ve vládě, které bude předsedat dredatý (myšleno jako symbol jinakosti) Bartoš? Celá DNA občanských demokratů je nastavená tak, aby se takové situaci vyhnula. Piráti jsou v očích řady členů „nestrana“, aktivisti, levičáci. I největší progresivista v této straně Pavel Novotný nedávno na adresu aktivistů za klima, kteří blokovali těžbu, napsal: „Pozatýkat a klidně předtím natvrdo kroutit ruce za zády, aby to i bolelo.“ Nebylo to na adresu Pirátů, ale na adresu jejich světa nepochybně.

Piráti versus ODS. Cesta k vyřešení problémů je upřímnost. A upřímně je třeba říct, že rozdíl mezi ODS a Piráty je obrovský. Jistě, nebudou spolu kandidovat, ale jestli má Babiš opravdu skončit, zřejmě spolu budou muset vládnout. Piráti si sice na to nehrají, ale jsou moderní levicovou stranou. Ona levicovost se u nich projevuje větší sociální citlivostí, zájmem o lidi slabé či mimo systém. Pro Piráty, ale hlavně pro jejich voliče, bude ODS zosobněním cynismu. Někteří politici ODS v minulosti otevřeně řekli, že Piráti jsou horší než ANO, třeba Marek Benda to vysvětloval tím, že ANO není ideologické. Nepochybně to bude platit i naopak. Obě strany tak, i když spolu nepůjdou v předvolební koalici, budou čelit útokům a otázce: to opravdu chcete vládnout s těmi neomarxisty/fašisty? Opozice by proto měla uzavřít nejen dohodu o kandidátkách, ale i naznačit, jak by případně vypadalo její vládnutí.

Právo veta na kandidáty? První to téma jasně rozčísl Miroslav Kalousek. V každé straně jsou politici, kteří patří mezi nejvýraznější tváře, ale zároveň jsou pro nemalou část voličů či členy jiných stran nepřijatelní. Dokážou je obětovat, aby se na nich nezasekla jednání? Pokud ano, bude to obrovský krok vpřed. Byť se tím zvyšuje riziko popsané v bodě Volání sirén. Tito odstavení politici mohou ostřelovat případnou spolupráci.

Koho vlastně volím? V každé straně jsou politici, kteří zastupují tzv. tvrdé křídlo nějakého myšlenkového proudu. V ODS najdeme odpůrce Evropské unie i zastánce přijetí eura a posílení integrace. V různých stranách jsou konzervativnější i liberálnější proudy. To vše se ještě víc promíchá při spolupráci více stran. Lidé mohou být zmatení, koho vlastně volí, pokud jim to strany nezpřehlední.

Fenomén Zeman. Je patrné, že prezident slábne, ale na páchání škody bude mít energie dost. Nemusí kvůli tomu totiž ani vstát z lůžka. Stačí Babiše držet u moci co nejdéle, nedodržovat ústavu a vytvářet tlak na stále nervóznější strany, aby se někdo utrhl a šel v zájmu „záchrany“ fungování státu s Babišem do koalice.

Média a sítě. Už to tu padlo, ale může to být rozhodující faktor, tak ho trochu rozeberme. Sítě už dnes jsou plné reakcí: S ODS? Tak to nevolím! S Piráty? Tak to nikdy! Takové reakce si budou politici číst dnes a denně. A budou jim dnes a denně podléhat. Odolat tlaku nebude snadné. Stejně jako zvídavým otázkám médií. Ta navíc ráda dávají prostor opozitním hlasům, byť jsou okrajové. Vytváří to drama. Politici musí takový tlak ustát.

Co je cílem

Rizikových míst je mnohem více, ale šlo nám primárně o ilustraci složité situace. Zmínka o nejnáročnějším projektu od roku 1989 nebyla myšlena nadneseně. Kdyby se tu podařilo vytvořit dva volební bloky, které by navíc byly po volbách ochotné spolupracovat, přesahovalo by to rozměr běžné koalice. Dokazovalo by to státotvornost, ochotu potlačit vlastní zájem ve prospěch ostatních.

Když vezmeme veškerou zkušenost z dosavadní české politické scény, je pravděpodobnost úspěchu malá. Ostatně představte si člověka, jehož nemůžete vystát, se kterým se hádáte a vidíte věci jinak než on, a nyní byste s ním měli jít do náročného projektu, jenž má být postaven na důvěře.

Půjde to jedině za cenu bolestivých kompromisů. Bolet budou strany i jejich stoupence. A smysl dávají jedině za předpokladu, že je opravdu cílem odstavení Andreje Babiše od moci. Česko rozhodně potřebuje změnu, i když Babiš není Orbán. Máme štěstí, že tuzemská ústava brání rychlé změně politického systému a ANO nikdy nevyhrálo volby tak, aby mohlo vládnout samo. Nicméně každý systém je křehký a náchylný k rozkladu, když se do něj dlouho kope. Kombinace prezidenta, který nectí ústavu, a premiéra, který si myslí, že státní zájem je jeho zájem, ohrožuje podstatu demokracie.

Problém už známe, teď jde jen o jeho řešení.