Dnes má mé ranní probouzení na starosti natažený budík v mobilu. Protahuju se na pohovce svého kamaráda Petra, přespávám u něj vždycky, když trávím den v Uherském Hradišti.
Dopřeju si snídani v kavárně, mají upečený můj oblíbený perník, což hlásá i venkovní tabule – no to musí být znamení. Dokonce jsem od obsluhy vyškemrala půjčení nabíječky na mobil. Upíjím kávu, ojídám čokoládu ze své zdravé snídaně a širokým oknem z prvního patra kavárny pozoruju, jak začíná den na hradišťském náměstí. Stromy po stranách městského prostranství pomalu žloutnou, lidé jej křižují a s občasnými zastávkami na kus řeči dokreslují příjemné podzimní ráno ve městě.
Na notebooku na dřevěném kavárenském stolku odklepávám do klávesnice písmenka textu. Než nechám nádobí od své snídaně prázdné, spořádala jsem i úkol do práce. Spokojeně si mnu ruce jako padouch z kresleného filmu.
Splněné zadání ale není to jediné, co mi dělá radost. Dnes večer mám slíbené noční koupání. Skupinka mých kamarádů se vrhla do nové tradice a já slýchám jen chválu na krásnou přírodu a sdílení svařáku po odplavaných metrech. Přes den stihnu ještě pochůzky a návštěvu rodiny a než se naděju, o půl deváté mě vyklopí vlak na nádraží.
Uvelebím se na lavičce, složím nohy pod sebe a zabalená v šátku vyčkávám. Společnost mi dělá pár cestujících vyhlížejících své zpožděné vlaky a několik štamgastů z nádražního výčepu. Ručička na velkých zaprášených hodinách pomalu ukrajuje z mého čekání a já pozoruju tmu nad kolejemi. Z vyhřátého kovu kolejnic jsou cítit zbytky sálajícího tepla, které si železo za den nasyslilo, a teď se jich neochotně vzdává.
Čeká mě ještě několik klidných minut, než před nádražní budovou zastaví fialová multipla a kamarádi mě konečně naberou do auta. Plně naložení se rozjíždíme a neochotná spojka dává jako vždy najevo svůj nesouhlas. Připoutám se a spokojeně koukám z okna na míhající se potemnělou krajinu. Vezou mě s sebou za dobrodružstvím na jezero u Ostrožské.
I po teplém zářijovém dni je v devět večer už chladno. Brodíme se mokrou trávou k malé vytipované plážičce, zálivu jezera s drobnými oblázky a molem. Bleskurychle shodíme oblečení, holky drží dekorum a berou si plavky, pánové bez špetky studu na Adama. Nechci kazit partu, ani jednu, tak sahám ke kompromisu a oblékám si jen spodní díl.
Klidnou hladinu rozvíříme během vteřiny, jak se ze schůdků nebo pláže vrháme do vody. Studí, člověk si musí párkrát odfouknout, než najde odvahu zatnout zuby a ponořit se po ramena. Teplotní šok naše těla snášejí dobře, během chvíle cítím, jak mi končetinami proudí horká krev. Ještě chvíli se hlasitě bavíme, popichujeme opozdilce a přičítáme to jejich strachu ze studené vody.
Jako vychované hejno jezerních rybek pak plaveme v počtu šesti dál od mola. Tempa zadýchávají, takže postupně všichni zmlkneme. Když doplaveme dostatečně daleko od orientačního světla na mole, zakláním hlavu. Nad námi se klene temně modrá obloha, hvězdy září a skládají se ve snadno viditelná souhvězdí. Přímo nad hlavami máme i světle matnou šmouhu, Mléčná dráha, říkají mi. Nohama šlapu vodu a po krk ponořená si uvědomuju majestátnost klidu kolem nás. Lesklá černá hladina sahá všude, kam dohlédnu. S pohledem na vše překračující hvězdné nebe mám pocit, že na světě není nic jiného.
„Už chápeš, proč se na tohle vždycky celý den těším?“ ptá se mě později kamarád, když už suší a v teplém oblečení ležíme na mole. Chápu. Aniž bych o tom věděla, na tohle jsem se těšila celý život.
Autorka je studentka žurnalistiky a sociologie.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
