Japonského expremiéra Abeho zastřelil během projevu atentátník

Bývalý japonský premiér Šinzó Abe se stal obětí atentátu a zemřel na následky střelby. Informovala o tom státní televize NHK, na kterou se odvolává agentura Reuters. Motiv muže podezřelého z činu není jasný, uvedl současný premiér Fumio Kišida.

Podezřelý řekl policii, že nebyl s expremiérem spokojený a chtěl ho zabít. Podle japonských médií na Abeho zaútočil bývalý člen námořních sil sebeobrany Tecuja Jamagami. Muž žije v prefektuře Nara a k útoku zřejmě použil podomácku vyrobenou zbraň. Abe pronášel projev před nádražím, když se ozvaly dva výstřely.

Na videu NHK je vidět, jak členové ochranky krátce poté srážejí na zem podezřelého muže. Na fotografii agentury Kjódó je vidět, jak Abe leží na ulici a na bílé košili má krev. Kolem něj se tísnili lidé, jeden z nich mu prováděl masáž srdce. Podle Reuters byl Abe postřelen na pravé straně krku a levé straně hrudníku.

Abe v čele vlády stál v letech 2006 až 2007 a od roku 2012 do září 2020, kdy odstoupil. O měsíc dříve ohlásil, že kvůli zdravotnímu stavu hodlá podat demisi. Následný text z loňského září shrnuje kariéru nejdéle sloužícího japonského premiéra:

"Pokud tentokrát nedokážu z Japonska učinit velkou a silnou zemi a předat ji v takovém stavu dalším generacím, tak celý můj dosavadní život neměl smysl,“ řekl Šinzó Abe v roce 2012, kdy podruhé v kariéře nastoupil na post japonského premiéra. V úřadu poté vydržel déle než kterýkoli jiný předseda vlády v japonských dějinách. Abe – vnuk premiéra a syn ministra zahraničí – v roli nejdéle sloužícího předsedy vlády v historii předstihl i svého prastrýce. Předminulý týden oznámil odchod a navzdory výhradám lze říci, že významně posílil kondici Japonska, které v časech vzestupu čínských ambic ve východní Asii čekají náročné časy.

Reformy, sousedé a budoucnost

Před osmi lety nastoupil Abe do čela dvacet let stagnující a rychle stárnoucí země, kterou sužovala deflace. Pokusil se ji nakopnout sérií reforem, známých pod názvem „abenomics“: centrální banka masivně kupovala státní dluhopisy, vláda se zadlužovala a odstraňovala některé přežité regulace, premiér přetáhl významnou část moci od byrokracie do premiérského úřadu (politici například získali právo jmenovat vysoké státní úředníky). Abe, jak jeho působení zhodnotil list The Economist, „změnil psychologii“ a vrátil občanům pocit, že Japonsko je „zpátky na scéně“.

Zůstávají za ním i měřitelné úspěchy: nezaměstnanost klesla na nejnižší hodnotu za čtvrtstoletí, hlavní akciový index burzy v Tokiu se zdvojnásobil, země zažila druhou nejdelší nepřerušovanou fázi hospodářského růstu v poválečné historii.

Obrázek ale není tak barvotiskově zářivý. Přetrvávají komplikované regulace, kvůli nimž je Japonsko v hodnocení Světové banky až na 29. místě v pořadí států, kde je nejsnazší podnikat. A především zemi dál trápí pokles populace: stále méně lidí vydělává na rostoucí počet seniorů a na splacení obřího státního dluhu. Průměrný počet dětí na jednu Japonku během jeho éry dále klesl z 1,41 na 1,36. Abe, představitel silně konzervativního proudu v japonské politice, se pokusil o liberální sociální reformy. V projevech a například výstavbou školek úspěšně motivoval k vyšší zaměstnanosti žen a tradičně uzavřenou zemi trochu otevřel ekonomickým migrantům.

Abe byl politik s radikálními zásadami, který udělal celou řadu kompromisů.

Abe nastoupil do premiérského úřadu ve stejném roce, kdy otěže komunistické strany v Číně převzal Si Ťin-pching, a právě reakce na mocenský vzestup Číny byla druhým velkým tématem jeho éry. Pocházel z nacionalistického tábora své Liberálně demokratické strany – například jeho sliby „obrodit skutečnou nezávislost Japonska“ a vymazat z ústavy pacifistické pasáže vyvolaly velkou nevoli kromě Číny i v demokratické Jižní Koreji. Ovšem pragmaticky rozpoznal, že rostoucí Číně může nejlépe čelit posilováním spolupráce mezi demokraciemi.

Významně posílil vztahy s Indií a Austrálií, podepsal dohodu o volném obchodu s Evropskou unií a po stažení Trumpovy Ameriky z Obamou iniciovaného Transpacifického partnerství úspěšně přesvědčoval ostatních jedenáct států (krom asijských například i Mexiko či Kanadu), že společná obchodní dohoda má smysl i bez účasti USA. Vůči Donaldu Trumpovi nezatrpkl a s vědomím strategického významu vzájemných vztahů mu lichotil a vybudoval s ním osobnější vztah než jiní lídři demokratických zemí: pětkrát spolu například hráli golf a Trump vloni jako první zahraniční státník telefonicky blahopřál novému japonskému císaři k nástupu na trůn. Vzájemné obchodní bitvě to nezabránilo, vztahy jsou však méně narušené než mezi USA a například Německem.

Když předminulý týden Šinzó Abe ze zdravotních důvodů oznamoval odchod do politického důchodu, mluvil podobně jako při svém nástupu jazykem služebníka vlasti: „Pokud bych uprostřed bolesti a nedokonalého zdraví udělal chybu v důležitém politickém rozhodnutí nebo nepřinesl dobré výsledky, tak by to bylo neakceptovatelné,“ vysvětlil ústup ze scény, k němuž dochází v době značného poklesu jeho obliby způsobeného důsledky pandemie. Jeho stranu, která vládla takřka po celou poválečnou historii Japonska, nyní čeká výběr následníka. Světonázor a politické vize možných kandidátů se podle znalců citovaných ve světovém tisku prakticky neliší, rozdíl tkví jen v tónu, charakteru, vazbách uvnitř vládní strany. Skutečnou otázkou je, zda Abeho nástupce bude mít dost sil pokračovat v reformním projektu. V opačném scénáři Japonsko čeká návrat do éry slabých premiérů a hořce pociťované stagnace.