Pokud tentokrát nedokážu z Japonska učinit velkou a silnou zemi a předat ji v takovém stavu dalším generacím, tak celý můj dosavadní život neměl smysl,“ řekl Šinzó Abe v roce 2012, kdy podruhé v kariéře nastoupil na post japonského premiéra. V úřadu poté vydržel déle než kterýkoli jiný předseda vlády v japonských dějinách. Abe – vnuk premiéra a syn ministra zahraničí – v roli nejdéle sloužícího předsedy vlády v historii předstihl i svého prastrýce. Předminulý týden oznámil odchod a navzdory výhradám lze říci, že významně posílil kondici Japonska, které v časech vzestupu čínských ambic ve východní Asii čekají náročné časy.

Reformy, sousedé a budoucnost

Před osmi lety nastoupil Abe do čela dvacet let stagnující a rychle stárnoucí země, kterou sužovala deflace. Pokusil se ji nakopnout sérií reforem, známých pod názvem „abenomics“: centrální banka masivně kupovala státní dluhopisy, vláda se zadlužovala a odstraňovala některé přežité regulace, premiér přetáhl významnou část moci od byrokracie do premiérského úřadu (politici například získali právo jmenovat vysoké státní úředníky). Abe, jak jeho působení zhodnotil list The Economist, „změnil psychologii“ a vrátil občanům pocit, že Japonsko je „zpátky na scéně“.

Zůstávají za ním i měřitelné úspěchy: nezaměstnanost klesla na nejnižší hodnotu za čtvrtstoletí, hlavní akciový index burzy v Tokiu se zdvojnásobil, země zažila druhou nejdelší nepřerušovanou fázi hospodářského růstu v poválečné historii.

Obrázek ale není…