Parlament se právě rozhoduje, jak naloží se zákonem o odpadech. Třeba by mohl uvážit jednu eventualitu: přejmenovat ho.
Odpady jsou archetypem naší ekologické stopy. Patrně hlavně kvůli svému obrazu. Škodlivé exhalace ve vzduchu nebo řekách se dříve či později rozplynou. Ale skládky rok po roku přibývají a viditelně přetrvávají coby smradlavé nemovitosti. Tradičně se oficiální politika soustřeďovala na to, jak odpadky uklidit s co nejmenšími škodami. Během minulých deseti nebo patnácti let jsme ale začali uvažovat od opačného konce.
Česko během každého roku spotřebuje asi 165 milionů tun materiálů. Je to součet všech židlí nebo zubních kartáčků, aut a betonových mostů, oken či papírových časopisů a myriády dalších artiklů, které vyrábíme a používáme. Každou tunu musíme někde vydolovat, vytěžit nebo vykácet a přepracovat. Když vědci přepočítávali materiálový metabolismus naší ekonomiky, postupně naznali, že čerpat přírodní suroviny vlastně způsobuje mnohonásobně větší škody než vyhazovat použité výrobky, jež z nich posléze děláme. Třeba kovy papírově tvoří jen malou část naší surovinové poptávky. Tuzemsko jich ročně použije (a většinou časem vyhodí) asi pět milionů tun. Ale čísla se promění, když připočítáme kompletní bilanci těžby. Na jediné kilo mědi musíme vykopat a uskladnit několik metráků země.
Když přejmenujeme odpady na materiály, vyměníme také otázky, jež si klademe. Méně odpadků najednou není cíl, nýbrž prostředek. Dokud úkol zněl, aby nepřibývaly na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 35 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
