Psal se rok 2014, samozvaný Islámský stát byl na rychlém vzestupu a Barack Obama se chystal jednat proti svému vnitřnímu přesvědčení: vyslat proti extremistům americkou armádu, kterou předtím z blízkovýchodních válek a konkrétně z Iráku stahoval. Vymínil si jednu podmínku: odstoupení iráckého premiéra Núrího Málikího, zaťatého šíity, jehož vyostřená protisunnitská politika vytvořila v Iráku živnou půdu pro džihádistické povstání. Novým premiérem se měl stát v Británii vzdělaný a Západu více nakloněný Hajdar Abádí. Ve vedení sousedního Íránu, k němuž byl dosavadní premiér zcela loajální, se ihned rozsvítily varovné kontrolky. Íránský velvyslanec v Bagdádu svolal tajné setkání seniorních diplomatů a zpravodajců.
Obavy z nového premiéra se na schůzi rychle rozplynuly. Z debat nad jmény ministrů vyšlo najevo, že nový premiér je sice „britský člověk“, ale Írán se nemá čeho obávat, neboť má novou iráckou vládu prošpikovanou svými lidmi. Ministrem zahraničí je „muž se speciálním vztahem k Íránu“. Ministři pro komunikaci, státní správu a lidská práva „jsou s námi v plné harmonii a jednotě, jsou to naši lidé“. Ministr dopravy Baján Džabr „je nám velmi blízký“. Probírka seznamu ministrů v tomto duchu pokračovala dál.
Záznam z tohoto setkání patří ke zhruba sedmi set stranám dokumentů íránských tajných služeb, které neznámý informátor na podzim předal novinářům z The Intercept a The New York Times. Svědčí o všeprostupujícím vlivu Íránu v sousedním Iráku a některé detaily by mohly…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
