15_tema01_profimedia Autor: Profimedia.cz

Nádech… výdech. Ano, děláme to všichni celý život, vypadá to prostě a většinu lidí nejspíš ani nenapadne, proč by se touhle funkcí svých organismů měli nějak zvlášť zabývat. Dýchání funguje přece automaticky, aniž bychom mu museli věnovat pozornost. Průměrný pozemšťan zvládne zhruba 500 nadechnutí, než dočte tenhle článek, 25 tisíc za jeden den a 690 milionů za celý svůj život. Většiny z nich si přitom vůbec nevšimne. Je to tak samozřejmé: nádech… výdech.

A přesto v poslední době přibývá hlasů, které tvrdí, že na lidském dýchání se postupně a nenápadně cosi zásadního pokazilo. Aniž bychom si té změny všimli, začali jsme vzduch vtahovat do plic způsobem, který neodpovídá prastarým biologickým potřebám organismu. Má to tak dalekosáhlé důsledky pro naši fyzickou a psychickou kondici, že správné dýchání dnes někteří znalci řadí mezi základní předpoklady zdraví, jako je výživa, spánek nebo dostatečný pohyb. Případně jej hodnotí ještě výš. „Pokud bych měl dát člověku jen jedinou radu, doporučím mu naučit se správně dýchat,“ říká americký lékař a světoznámý průkopník celostního pohledu na zdraví Andrew Weil.

Reklama
Reklama

Průměrný člověk zvládne za život 690 milionů nádechů a výdechů. Většiny z nich si vůbec nevšimne.

Tweetni to

Tohle téma ovšem provází jeden pozoruhodný paradox: o stále větších dýchacích potížích druhu homo sapiens se ví a mluví jen velmi málo. Objevování významu správného dýchání probíhá bez zájmu valné části lékařské obce, k převratným zjištěním často docházejí na vlastní pěst zapálení badatelé, jejichž původní profesní zaměření bylo docela jiné. „Dýchání si je našlo,“ vystihuje typický fenomén americký vědecký novinář James Nestor. „Protože dýchání je chybějící pilíř našeho zdraví.“

On sám věnoval pátrání v téhle oblasti posledních deset let své kariéry. Začínal jako skeptik sužovaný zápaly plic a chronickými záněty dutin, který ze zoufalství poslechl doporučení svého lékaře a s velkou dávkou nedůvěry vyrazil na praktický seminář dechové jógy. Probuzený zájem jej pak postupně zavedl do problému hlouběji, a když před pár týdny představoval výsledek své práce, sršel nejen zdravím, ale také jistotou, že objevil zapomenutý klíč k lepšímu životu. Jeho čerstvě vydaná kniha Breath. The New Science of a Lost Art (Dech. Nová věda ztraceného umění) nabízí fascinující vhled do neznámého území lidského těla a troufneme si tvrdit, že doporučení na předsádce knihy „pokud dýcháte, tak ji potřebujete“ ani moc nepřehání. Následujících pět set nádechů a výdechů proto věnujeme přiblížení toho, co James Nestor na svých cestách vlastně zjistil.

Mezi pulmonauty

Ta první vedla do Řecka na setkání potápěčů. Muži a ženy, které tu potkal, dokázali něco, co věda považovala jen o pár dekád dříve za zhola nemožné. Na jediné nadechnutí se potápěli do hloubky mnoha desítek metrů a ti nejlepší z nich pod vodou vydrželi bez dechu i dvanáct minut. Na otázky novináře, jak je to možné, odpovídali jednoduše, že něco podobného dokáže každý. Nezáleží na věku, fyzické hmotnosti nebo genetické výbavě, jediné, co člověk potřebuje, je naučit se umění ovládat vlastní dech.

A tihle potápěči – civilním povoláním inženýři, manažerky z reklamních agentur, bioložky nebo fyzici – ani trochu nepochybovali o tom, že lidský dech má mimořádný potenciál. Vyprávěli Nestorovi historky o lidech, kteří se pouhou změnou způsobu dýchání vyléčili z rakoviny, zbavili se zánětů či shodili kila navíc. „Dýchání pro ně nebylo nevědomým aktem, který se jen tak děje,“ poznamenal si stále ještě dýchavičný autor. „Představovalo sílu, medicínu, s jejíž pomocí člověk může nabýt téměř nadlidských schopností.“

Když dorazil z řeckých pláží zpátky do San Franciska, rozhodl se Nestor pustit do důkladných rešerší ve snaze zjistit o dýchání všechno, co se dá. Objednal se do místní knihovny a na místě ho čekalo překvapení. „Objevil jsem tu spoustu cenného materiálu,“ popisuje. „Problém byl v tom, že všechny ty texty byly stovky, někdy tisíce let staré.“

O významu správné techniky dechu referují už základní texty buddhismu nebo jógy a mnohé z nich považují výměnu vzduchu v našem organismu za vůbec nejdůležitější práci, jakou tady na zemi máme. Zcela vážně dodávají, že technika dýchání může člověka vyléčit, nebo zabít. Knihovna obsahovala také spisy antropologů, kteří velmi podobná doporučení, jaká zanechali dávní guruové, vyslechli při svých návštěvách kmenů žijících v divočině.

Nestora ovšem překvapilo, že takřka nic z tohoto tradovaného know-how se nijak nepromítlo do vědního oboru plicní medicíny, jež by měla mít studium dechu zdánlivě v popisu práce. Oslovil některé pneumology osobně a ti ho ujistili, že jejich obor opravdu považuje způsob dýchání – tedy to, jak rychle, často, hluboce a kterým tělesným otvorem člověk nadechuje a vydechuje – za nepodstatný. Smyslem celého procesu je podle nich nasát do plic dostatečné množství kyslíku, základní potravy buněk našeho organismu. Všechno ostatní jsou podružné okolnosti.

Zjevný rozpor novopečeného badatele zarazil. Zatímco rekordmani v oblasti dýchání jej v Řecku ujišťovali, že „existuje tolik druhů dýchání, jako je druhů jídla, a každý ovlivňuje tělo jedinečným způsobem“, profesoři téže disciplíny podobná tvrzení odbývali jako fantazmagorii. Nestor se do archivů zanořil ještě hlouběji a postupně zjistil, že stranou oficiální plicní medicíny se dějinami vine linie výzkumu a dechové terapie, která si myslí něco podobného jako hlubinní potápěči z řecké pláže. Totiž že na dechu záleží.

Stojí za ní velmi rozmanitá skupina badatelů, které ke studiu dechu často přivedla jejich osobní zkušenost. Autor knihy jim říká „pulmonauti“ a jsou to jednou špičkoví zubaři, jindy antropologové, fitness trenéři, vrcholoví sportovci, mystici, učitelé zpěvu, nevyléčitelně nemocní pacienti nebo výzkumní psychiatři. Jedni ovládnutí dechu využívají k léčbě astmatu, lupenky či zubních kazů, jiní k překonávání sportovních rekordů. Někteří jsou věhlasné kapacity z univerzit, jiní trochu obskurní podivíni.

A jak tak James Nestor studoval staré vědecké žurnály, objížděl ordinace nebo experimentoval na sobě samém, postupně ztrácel svou skepsi a zjišťoval, že tahle nesourodá parta skutečně zjistila něco zásadního. „Objevili, že náš způsob dýchání se od průmyslové revoluce významně zhoršil, že devadesát procent z nás dýchá nesprávně a tohle selhání způsobuje či zhoršuje celou řadu moderních chronických onemocnění,“ píše ve své knize. „Ale co je možná inspirativnější, tihle výzkumníci nám také ukazují, že mnoho takových chorob se dá odvrátit nebo zmírnit pouhou změnou způsobu, jak nadechujeme a vydechujeme.“

Přechod na knedlíky

Zhruba před třemi sty lety se s lidmi něco zvláštního stalo. Vlaštovky takového trendu se sice objevovaly už v dobách dřívějších, pak se ale během života jediné generace neblahý vývoj nečekaně zrychlil. Stále víc obyvatel západní polokoule začalo mít do té doby spíše vzácné potíže – zkažené zuby, špatně vyvinuté čelisti a patro či ucpané dutiny. Během dalších generací podíl těchto obličejových „deformit“, jak se odborně říká, dále narůstal, až postupně postihl většinu populace.

Doboví experti si s podivnou epidemií dlouho lámali hlavu, a protože se časově kryla s přechodem společnosti na průmyslově vyráběnou stravu, za hlavního podezřelého byl autoritami postupně prohlašován nedostatek různých vitaminů v jídelníčku. Za zkažené zuby a ucpaný nos mohl jednou chybějící vitamin D, jindy C, byla to však pokaždé falešná stopa. Antropologové, kteří se v průběhu 19. století vydávali zkoumat různé přírodní kultury, zjišťovali, že jejich příslušníci ničím podobným netrpí, ať už se živí čímkoli, třeba syrovým tulením masem.

Až později začalo vědcům docházet, že pravděpodobný důvod zásadní proměny lebeční dutiny západního člověka je prostší a chtělo by se říct mechaničtější – totiž nedostatek žvýkání. Zatímco původní, přirozená strava, kterou si homo sapiens plnil břicho po tisíce let, kladla při zpracování čelistem značný odpor, s rozvojem moderních mlýnů, jež obilná zrna zbavily slupek, a dalších potravinářských technologií jídelníček postupně změkl do podoby, jakou známe dnes.

1920s NATIVE AMERICAN.
Silné čelisti, zdravé zuby a čisté dutiny. Kam se to podělo? • Autor: H. Armstrong Roberts/ClassicStock

Následky dobře ilustrují lidské lebky dochované v etnografických sbírkách a archeologických nalezištích, kam se James Nestor během svého pátrání vypravil. Ty staré, zvyklé žvýkat kořínky a ohlodávat kosti, mají mohutné široké čelisti vytrčené vpřed a osázené silnými, rovnými zuby. Těm mladším, živícím se knedlíky s omáčkou, čelist ustoupila a zúžila se, takže rostoucí zuby (před tím, než se v úzkém prostoru stihly zkazit) vytlačily patro směrem vzhůru. Do prostoru, kde leží potrubí dutin rozvádějících vzduch od nosních dírek směrem k plicím.

Důvodů toho, proč se naše dýchání postupně pokazilo, existuje víc, ale tenhle stojí úplně na začátku. Nedostatečně vyvinutý žvýkací aparát utlačoval nosní dutiny a západní člověk, který měl tehdy na prahu průmyslové revoluce pocit, že mu budoucnost leží u nohou, poprvé v dějinách udělal chybu, před níž všechny dávné texty i tradovaná přírodní moudrost varovaly ze všeho nejvíc – začal dýchat ústy.

Nenáviděli jsme život

Dnes to ve zvýšené míře dělá velká část z nás. Zdravotní statistiky uvádějí, že obstrukcemi v nosních dutinách trpí asi čtyřicet procent populace, podobný počet lidí v noci chrápe. A i v tomhle případě lze rozdíl lidského dýchání oproti minulosti doložit porovnáním lebek: ty staré mají zhruba dvojnásobné nosní otvory než naše současné.

Trend ústního dýchání má přitom neblahou tendenci posilovat sám sebe. Dutiny fungují trochu jako nafukovací hrad, dokud jimi proudí vzduch, drží se vypjaté a čisté. Jakmile proudit přestane, protože dýchání převezmou ústa, trubice postupně splasknou, slepí se nebo zakrní, kolonizují je zánětlivé bakterie. Jakmile zkrátka jednou člověk přejde na dýchání pusou, nos se víc ucpává a on musí o to víc dýchat pusou.

Jenže vadí to vůbec? Fakt, že třeba severoameričtí indiáni rozmlouvali svým dětem dýchání pusou s podobnou vervou, s jakou my svoje potomky varujeme před kouřením, by pro racionálního současníka nemusel ještě fungovat jako argument. Podobné rady ostatně starší generace slýchala od svých rodičů a prarodičů i v české kotlině, ale jen těžko mohla posoudit, zda jsou něčím podložené.

James Nestor se při práci na své knize rozhodne účinky dýchání nosem a ústy prověřit na vlastní kůži a přihlásí se do výzkumného experimentu předního světového nosního chirurga Jayakara Nayaka na Stanfordově univerzitě. Lékař mu nejprve silikonovými implantáty uzavře nosní dutiny, takže novinář bude spolu s dalším dobrovolníkem ze Švédska deset dní dýchat výhradně ústy. Pak půjdou implantáty pryč a oba pokusní králíci na dalších deset dní přejdou na nosní dýchání, během nějž budou navíc provádět všemožná dechová cvičení. Po celou dobu bydlí oba spolu, jedí stejnou stravu a přístroje od rána do večera měří, co se v jejich organismu děje.

06/12/2011 Cina Shangai
Nenápadný zvyk s netušenými následky. Ve spánku dýchá ústy možná až polovina všech lidí. • Autor: Milan Jaroš

Výsledky experimentu jsou až trochu děsivé. Během pár dnů na výhradně ústním přídělu kyslíku se Nestorovy zdravotní hodnoty citelně propadnou. Tepová frekvence a tlak vyletí vzhůru do míry, která je v medicíně považovaná za patologickou. Jeho chrápání vzroste o třináct set procent a přibývá epizod nočního dušení. Tělesná teplota klesne, nervový systém vykazuje vychýlení z rovnováhy a krevní odběry potvrzují, že tělo se ocitlo ve stavu permanentního stresu. „Vůbec nejhorší ze všeho ale bylo, jak jsme se cítili,“ vypráví Nestor. „Posledních pět dní jsme většinu času jenom seděli v místnosti a nenáviděli život.“

Netřeba asi dodávat, že jakmile pod Nayakovým vedením oba pokusní králíci přepnou na dýchání nosem, karta se obrací. Naměřené hodnoty, kvalita spánku i nálady se okamžitě vyvíjejí žádoucím směrem. Indiáni, jogíni i naše prababičky měli pravdu. A ostatně James Nestor není první, kdo si to ověřil v laboratoři na vlastní kůži. Drastické pokusy se zvířaty v minulosti prokázaly, že dominantní dýchání ústy, na nějž evolučně nejúspěšnější druh planety pomalu a nenápadně přesedlal, živé tvory postupně ničí.

Tichý bojovník

Proč to tak vlastně je? Jayakar Nayak svému pacientovi vysvětlí, že nos je takový tichý bojovník. Dokáže vzduch přicházející do plic čistit, oteplit a zvlhčovat. Ale za těmito celkem známými výhodami se skrývá komplexnější a trochu tajemný arzenál dalších funkcí.

Nosní dutina obsahuje stejný kožní epitel jako pohlavní orgány a při průchodu vzduchu vylučuje až šestkrát větší množství oxidu dusnatého než ústa. Tahle látka se podílí na prokrvení a prokysličení buněk, obsahuje ji například Viagra. Ano, nos nějak záhadně spolupracuje na lidské sexualitě a návrat k nosnímu dýchání občas pomáhá mužům s poruchou erekce. Nos také reguluje další hormony, které souvisejí třeba s nutkáním k močení, zažíváním a tělesným tlakem.

A nejzáhadnější část: nosní dýchání probíhá v cyklech, kdy po pár hodinách přebírá dominanci střídavě pravá a levá nosní dírka. Dá se to pozorovat v zrcadle na pohybu chřípí. Věda pro pozoruhodný fenomén zatím nemá pevné vysvětlení, jedna z vlivných teorií ovšem říká, že nos se podílí na ovládání autonomního nervového systému a reguluje tak stres. Jeho dvě dírky fungují coby přepínač mezi stavy aktivity a relaxace.

Ztráta těchto nosních benefitů je ovšem jen jednou stránkou dýchacího problému dnešního lidstva. Dominantně ústní dýchání v kombinaci s vysokou mírou stresu a dalšími faktory způsobilo další škodu tím, že se postupně proměnil náš biologicky přirozený dechový vzorec. Když shrneme desítky stran Nestorova pátrání: dnešní pozemšťané dýchají příliš mělce, rychle, přerývaně a příliš mnoho. Autor to ilustruje metaforou veslování. Zatímco nejlépe loďku rozjedou na vodě dlouhé a plynulé pohyby vesla ve správné hloubce, dnešní člověk neuroticky plácá veslem do vody, stříká všude okolo a moc mu to nejede.

Podle řady pulmonautů, s nimiž Nestor mluvil, má ve výsledku dnešní homo sapiens se vzduchem podobný problém jako s jídlem – konzumuje ho nadměrné množství. Dokazují to i čísla. Náš průměrný čas nádechu a výdechu činí ve 21. století kolem 3,3 vteřiny, přičemž experimenty potvrzují, že optimální doba, při níž fyziologické procesy organismu fungují v nejlepší harmonii, je kolem 5,5 vteřiny.

Protože kyslík představuje základní palivo našich buněk, mohlo by se zdát, že jeho nadměrný přísun nemusí tolik vadit. Jenže zákonitost koloběhu vzduchu v našem těle je paradoxní a klíčovou roli v ní nehraje ani tak kyslík jako jeho protějšek oxid uhličitý. Plyn považovaný dlouho vědou za nezajímavý odpadní produkt podle nových poznatků plní v procesu dýchání roli jakéhosi převozníka či mediátora, který pomáhá s distribucí kyslíku. Zjednodušeně se dá shrnout, že když se zvýší hladina oxidu uhličitého v krvi, zpracování kyslíku funguje efektivněji. A vyšší hladiny CO2 člověk dosáhne jediným způsobem – když vdechuje do plic méně vzduchu.

Je to celé trochu složité, ale názorně lze efekt téhle biochemické rovnice ilustrovat jednoduchým příkladem: Nejdéle žijí ti savci, kteří dýchají nejpomaleji. A z lidí, píše James Nestor, se naopak stali nejhůře dýchající tvorové v celé živočišné říši. Dobrá zpráva, kterou můžeme tuhle plíživou dechovou apokalypsu trochu rozveselit, ovšem zní, že změnit svůj dech k lepšímu není pro většinu lidí až tak složité.

Zpomalit a modlit se

Katrin Köhler v Nestorově knize nevystupuje, ale klidně by mohla. Učitelka jógy původem ze severního Německa, která už přes dvacet let žije v Praze na Letné, dobře splňuje definici pulmonauta, jehož ke studiu dechu kdysi přivedla starost o vlastní zdraví. V devatenácti letech měla vážnou autonehodu, při níž utrpěla zranění hrudníku a přišla o část plic. Lékaři jí předpovídali, že bude natrvalo žít s omezenou kapacitou dechu, ona však dokázala pomocí jógových dechových cvičení původní funkčnost obnovit. „Doktoři tomu nemohli uvěřit,“ směje se Katrin. Pránájámu, jak se v józe odnoži dechových technik říká, od té doby praktikuje denně a také ji studuje pod vedením indického učitele.

15_tema02_jaros
Zkuste nejdřív dech jenom pozorovat. (Katrin Köhler vlevo) • Autor: Milan Jaroš

„V tradici jógy jsou dva přístupy k dechu. Jeden se snaží dech jen pozorovat a nechat přirozeně plynout, druhý využívá techniky, které jím nějak manipulují,“ vysvětluje učitelka s dovětkem, že sama doporučuje začínat spíše prostým pozorováním. Vzápětí nabízí krátkou ochutnávku. Instrukce zní jen tak vleže vnímat rozdílnou teplotu dechu, když vstupuje nozdrami dovnitř a když z nich zpátky vystupuje. Účinek cvičení je po pár minutách pozoruhodně silný, dech se spontánně zpomalil a tělo jako by se uvolnilo a ožilo zároveň. Cvičení zjevně organismus harmonizuje.

15_tema02_profimedia
Ikonická fotografie z olympiády v Mexiku v roce 1968, na níž se američtí sprinteři odvážným gestem přihlásili k hnutí Černých panterů, vešla do dějin coby symbol boje za rasovou rovnoprávnost v USA. Méně známý je ovšem důvod, proč tehdy tolik amerických běžců vlastně zvítězilo. Olympijský výbor najal ke spolupráci „dechového konzultanta“ Carla Stougha, který závodníky naučil novým technikám dýchání. Stough, původní profesí sbormistr, měl tou dobou za sebou úspěšnou terapii pacientů s pokročilou rozedmou plic, pro něž vytvořil systém cvičení založený na hlubokém a uvolněném vydechování. Už při trénincích sprinteři překonávali osobní rekordy a po námaze se rychleji zotavovali. Z Mexika si přivezli celkem dvanáct medailí a překonali pět světových rekordů. Byl to největší úspěch v dosavadní historii a Američané navíc jako jediný tým na olympiádě ve vysoké nadmořské výšce nepoužívali před závodem podporu vdechování kyslíku z tlakové lahve. „Naučil mě, jak správně vydechovat, a to mě zachránilo,“ rekapituloval později spolupráci se Stoughem jeden z černých panterů na stupních vítězů Lee Evans. „A nemyslím tím jen olympiádu, jeho techniku budu používat po zbytek svého života.“ • Autor: Profimedia.cz

Doporučení různých tradic i pneumonautů-solitérů jsou někdy podobně mimoběžná nebo rovnou protichůdná jako v józe. Legendární dechový terapeut a původní profesí sbormistr Carl Stough, který změnou dechových návyků pomohl americkým sprinterům na olympiádě v Mexiku v roce 1968 ke dvanácti medailím, učil své svěřence maximálně uvolněnému vydechování, jež mělo plíce zbavit zbytků „starého“ vzduchu a naučit sportovce vědomě koordinovat svůj dechový cyklus. Neméně úspěšný český běžec Emil Zátopek naopak trénoval běh se zadrženým dechem, až byl v obličeji celý fialový, aby si zvýšil odolnost pro nedostatek kyslíku.

Současný nejprodávanější autor „dechové“ instruktážní literatury, Ir Patrick McKeown, přísahá na maximální zpomalení dechu, zatímco vyznavači neméně populárního nizozemského otužilce Wima Hofa každé ráno startují svůj imunitní systém sérií bouřlivých nádechů následovanou dlouhým zadržováním dechu v překysličeném těle. Možností je zkrátka mnoho, každá plní trochu jiný účel a hodí se pro někoho jiného. A všechny zpravidla vycházejí ze starých známých principů, jež se v dějinách dokola ztrácejí a jsou znovu objevovány v novém vydání.

James Nestor shrnuje základní doporučení pro dnešní dobu: žvýkat jídlo, dýchat nosem a pomalu, prodloužit výdechy.  

Tweetni to

James Nestor nechce nechat své čtenáře zbytečně tápat, a v závěru knihy tak shrnuje hlavní doporučení, která nejsou nijak radikální a fungují jako univerzální lék na dýchavičnost dnešní doby. Jeho základní rady zní: Maximálně dýchat nosem a vybudovat si z toho nový zvyk. V noci může zpočátku pomoci přelepení úst páskou. Zpomalit běžný dechový cyklus, ideálně prodloužit nádech i výdech na optimálních 5,5 vteřiny. (Mimochodem, zajímavá linie výzkumu dokládá, že většina starých modliteb a manter od hinduistického Óm mani padmé húm až po Ave Maria je vytvořena tak, že uvádí své recitátory právě do tohoto dechového rytmu.) Žvýkat, tedy dopřávat si tužší stravu, při níž čelisti musí překonávat odpor. A příležitostně, podle chuti a kondice, experimentovat s ostřejšími technikami, třeba co nejdéle prodlužovat výdech nebo dech vědomě zadržovat, aby se zvyšovala hladina CO2 v krvi.

„Jejich jména se během let měnila a techniky dostávaly v různých kulturách nové balení, ale nikdy se neztratily. Byly pořád v nás, připravené ožít,“ shrnuje James Nestor, co se během deseti let svého bádání dozvěděl. „Dávají nám nástroje, jak lépe spát, rychleji běhat, hlouběji se potápět, déle žít a více se rozvíjet. Nesou tajemství života, které se v každém novém nadechnutí zjevuje o něco víc.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1543

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte