Má kultura v karanténě
Loni touto dobou končil v Cannes mezinárodní filmový festival. Tehdy jsem trávila hodiny ve frontě na nový film Quentina Tarantina Tenkrát v Hollywoodu (napotřetí se podařilo) nebo čekala, jestli na mě vyjde loterie a vpouštění do sálu na Portrét dívky v plamenech se nezastaví těsně přede mnou (nezastavilo). Protože se letos Cannes nekoná, nemůžu rozšířit svoji kolekci nezapomenutelných historek z front, které ke Cannes patří. Udělala jsem si tak doma svoje mini Cannes. A podívala se na filmy (bez čekání), které jsem na uplynulých dvou ročnících nestihla.
Z „mého programu“ vystoupily tři tituly, které doporučuji:
To musí být nebe
Elii Suleimana (hlavní soutěž Cannes loni),
Vysoká dívka
Kantěmira Balagova (cena za režii 2019 v sekci Un certain regard) a
Léto
Kirilla Serebrennikova (soutěž 2018).
Suleiman se vrací k otázkám identity, co znamená být Palestincem a kde je člověk vlastně doma. Cesta po západních metropolích, v nichž se zrcadlí jeho domovina, se ale dotýká obecné lidské zkušenosti, která je v éře plné vykořeněnosti stále aktuálnější. Vysoce intimní, ve smyslu zakoušení existence v neopakovatelné situaci, jsou i dva ruské filmy.
Vysoká dívka odzbrojujícím způsobem vrací do tradičně maskulinní války ženský pohled – respektive Rusky, které bojovaly ve druhé světové válce, ale jejichž příběhy jsou zapomenuty. Léto se věnuje o něco…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
