Anglický prozaik Ian McEwan prohlásil, že všechny romány jsou špionážní v tom smyslu, že jejich tvůrci nakukují do myslí postav, odhalují jejich tajemství, a tudíž čtenáři stejně jako agenti musí hledat mezi řádky. Jako výstižná ilustrace může posloužit titul Přepis od jeho krajanky Kate Atkinson. Obsahuje typické prvky žánru, jako je mizející inkoust a mrtvola zabalená do koberce, ale zároveň ho pozvedá tak, jak to dokázal třeba Michael Chabon. V detektivce Židovský policejní klub povýšil marlowovskou krimi na vtipnou alternativní historii, špionážní Přepis zase přerůstá v bohatý obraz místa a doby a v nenásilnou meditaci o nestálosti (zejména genderové a britské) identity.
Nebýt kořist
Atkinson debutovala až ve třiačtyřiceti románem V zákulisí muzea, ale ve velkém stylu. V rodinné sáze z hrabství Yorkshire obohatila tradiční žánr o humor a ironii a hlavně postmoderní literární postupy, takže jde spíš o mozaiku s odskoky i návraty v čase a postupné odhalování postav než o chronologické vyprávění. V roce 1995 s ní vyfoukla favorizovanému Salmanu Rushdiemu prestižní Whitbread Book Award a tisk referoval, že cenu získala pokojská, protože i tak se dvakrát rozvedená autorka bydlící se dvěma dcerami mimo Londýn živila. Snad proto je dodnes na britské scéně trochu outsider a nechce, aby ji nakladatelství nominovalo na jakékoli ceny.
Přesto je úspěšná. Podobnými metodami jako v debutu pracovala v rovněž populárních a ceněných románech
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
