Od 17. 8. 1987 jsem v izolaci nebo samovazbě. Vlivem zimy a brutálního zacházení jsem již ztratil schopnost psát dopisy. Mimo to bych chtěl upozornit, že můj důvod, že jsem odmítl nastoupit do práce, byl ten, že jsem byl 13. 8. 1987 zbit libereckou eskortou, která je známa svou brutalitou, a utrpěl jsem otřes mozku.“ Tato slova pronesl Pavel Wonka 29. září 1987 před libereckým soudem, když se před ním zodpovídal, proč ve vězení odmítl nastoupit do zaměstnání.
Do kriminálu se rok předtím dostal na 21 měsíců nepodmíněně za to, že se přihlásil jako nezávislý kandidát do voleb do Federálního shromáždění. Co je dnes základ občanské společnosti, byla tehdy nevídaná drzost. Wonkovi navíc přitížilo, že si dovolil být ve volebním programu kritický k režimu. Ve vězení ho týrali a dostal se z něj až na konci února 1988 po protestní hladovce. Po návratu do rodného Podkrkonoší odmítl dodržovat „ochranný dohled“, tedy že bude fízlům hlásit, co každý den dělá. Znovu ho zatkli, znovu začal držet vyčerpávající hladovku.
K poslednímu soudu ho museli 20. dubna 1988 dopravit na vozíku. Dostal dalších pět měsíců nepodmíněně a šest dní nato v královéhradeckém vězení zemřel. Když jeho mrtvolu předali matce a bratrovi, jednadvacetikilogramový úbytek tělesné váhy je natolik zmátl, že totožnosti Pavla Wonky uvěřili až podle zubu uraženého v dětství. Na dochované fotce z márnice leží na železném stole s otevřenými ústy zbědované tělo člověka, který vypadá na mnohem víc než pouhých 35 let, jichž…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
