Je pátek, tentokrát trochu jiný. V posledních dnech jsme se kvůli virovému víření na dnešní změnu chystali a teď je tu. Než ráno dojedu do práce, mám v hlavě smršť. Nezapomněli jsme na něco? Bude to fungovat? Ocení to naši umírající pacienti a jejich blízcí?
Okolnosti nás totiž přiměly pozměnit v Cestě domů zavedený způsob práce a spouštíme to právě dnes. Obvykle si zakládáme na osobním kontaktu s nemocnými a jejich rodinami, na skvělé výměně informací, tak abychom klienty zbytečně nezatěžovali, na multiprofesním přístupu, který vyšle do rodiny podle potřeby lékaře, sestřičku, sociálního pracovníka, duchovního, dětského psychologa nebo třeba polohovací postel či koncentrátor kyslíku. Dokážeme tohle všechno zachovat i teď, dá se blízkost simulovat na dálku?
Mumraj, do jakého hned po příchodu vpadnu, trochu připomíná běžné časy, jsem za to vděčná. Zřizujeme centrální dispečink pro příjem žádostí o zdravotní služby. Nabídneme ambulantní konzultace lékaře několika domovům (nejen) pro seniory. Zavádíme distanční hospicovou péči. Pacienty a ty, kdo o ně pečují, budeme provázet pomocí telemedicíny. Nesetkáme se osobně, nebo jen výjimečně, ale můžeme spolu mluvit, sdílet fotky, nabídnout návodná videa, aby zvládli různé těžkosti doma, sami. Léky a zdravotnický materiál vakuově zabalíme a dvakrát denně je rozvezou kurýři z řad našich dobrovolníků.
Abychom to všechno zvládli, leccos potřebujeme: třeba posílit a přeskupit týmy, nakoupit techniku, eliminovat cesty hromadnou dopravou. Dostáváme roušky, dezinfekci, občerstvení pro zdravotníky, několik zapůjčených aut. Máme skvělé dárce, pamatují na nás i v těžkých časech. Žasnu nad kolegy, kteří změny odvážně tvoří i statečně přijímají a ještě se snaží jeden druhého podpořit.
Nežijeme naštěstí jen dneškem a covidem, všechno ostatní je pro mě jako lehký, ale důležitý závan normálnosti. A tak i v podivném čase, jaký teď všichni prožíváme, patří část mého pátku třeba knížce, kterou chystá pro děti naše nakladatelství. Jmenuje se Můj dědeček třešňový strom a je o pevném poutu lásky k lidem i stromům, která překoná všelijaké nástrahy a nesnáze. Také si znovu čtu leták, který jsme před pár dny vydali pro pozůstalé, abychom je podpořili v čase zármutku a loučení s jejich milými. Všechno souvisí se vším, uvědomuji si, a jsem ráda, že o strachu, lidské konečnosti a důstojnosti mluvíme i jindy a že máme lidem v mezní situaci co nabídnout.
Cesta domů se snaží měnit způsob, jakým se v Česku umírá. Smrt je s námi v práci každý den, někdy i několikrát. Často přemýšlíme, jak to zařídit, abychom vlastní konečnost přijali jako něco, co k životu patří stejně jako ryba k vodě. A teď je to tu, jen jinak, než jsme si představovali. Celý svět je teď podivně zjitřený, jako bychom se dotýkali kořenů…
Mnoho našich bližních umírá osamoceně a bez rozloučení. Teď to sledujeme doslova v přímém přenosu, ale k české realitě patří vyhoštěná smrt i v době nekoronavirové. Že každý jednou umřeme, víme. Ale moc o tom raději nepřemýšlíme a nemluvíme, co kdybychom to přivolali? V Cestě domů se často v rodinách ptáme, když už jejich blízký nemocný nemůže vlastní vůli sám vyjádřit: co by si asi vaše maminka, bratr, dcera, dědeček teď přáli? A často slyšíme „nevím“. Mohl by zvláštní čas, který teď prožíváme, být příležitostí o posledních věcech člověka víc uvažovat a mluvit? A můžeme k tomu nějak přispět?
To byl teda den, říkám si večer. A i když se snažím přepnout do modu počínajícího jarního víkendu, stejně mám v sobě dál spoustu otázek nad mottem, které mou práci v Cestě domů provází: Umřít? Dobře. Ale umřít dobře..
Autorka je ředitelkou domácího hospice Cesta domů.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
