Venezuelské překvapení

Některé situace vypadají dlouho beznadějně a neřešitelně, pak se ale najednou jakoby zničehonic pohnou a ledy začnou praskat. Příkladem přesně takového skokového vývoje jsou události posledních dní ve Venezuele. Ve chvíli vzniku tohoto textu měla třicetimilionová latinskoamerická země náhle dva prezidenty navzájem se obviňující z „uzurpace moci“. Všude jinde by podobné dvojvládí hrozící násilným konfliktem bylo národní tragédií. Pro zemi zdecimovanou dvacetiletým autoritářským režimem a jeho experimenty se „socialismem pro 21. století“ je to ovšem nečekaný záblesk naděje.

Z pohledu vlád Spojených států, Kanady, Brazílie, Argentiny, Chile, Peru, Ekvádoru, Kostariky nebo Kolumbie vládne Venezuele od minulého týdne předseda tamního Národního shromáždění Juan Guaidó. Pětatřicetiletý šéf legitimně zvoleného (a opozicí ovládaného) venezuelského parlamentu prohlásil ve středu za hlasitých ovací demonstrantů sám sebe „dočasným prezidentem“, jehož cílem je uspořádání předčasných voleb. A zmíněné země ho ve funkci vzápětí uznaly.

Pro jiné země, například Rusko, Čínu, Turecko či Mexiko, stojí v čele Venezuely nadále Nicolás Maduro, nástupce zesnulého levicově populistického vůdce Huga Cháveze. Ten byl jmenován do svého druhého funkčního období 10. ledna, velká část planety ovšem považuje volby za zmanipulované a ani samotné jmenování neproběhlo podle venezuelské ústavy: místo před zmíněným Národním shromážděním složil Maduro přísahu před soudci Nejvyššího soudu, instituce, do níž…