Na začátku převratných zjištění bývá obyčejná zvědavost a přesně takovou pocítil počátkem osmdesátých let minulého století mladý psycholog Roger Ulrich. Povšiml si tehdy, že obyvatelé města, kde žil, se chovají pozoruhodně nelogicky. Každý den po práci vyráželi ve svých autech do místního obchodního střediska, jenže místo aby volili nejrychlejší trasu, raději jezdili delší vedlejší cestou, kterou lemovala alej vzrostlých stromů.

Ulrich tušil, že důvodem zajížďky bude nejspíš osvěžující účinek zeleně, jenž řidičům po celodenní dřině zkrátka stál za pár kilometrů navíc. Oblíbená alej v něm však vyvolala otázky, jak vlastně smyslový zážitek přírody na lidský organismus přesně působí a jaké širší souvislosti může mít. Mladý vědec přemýšlel, jak fenomén lépe prozkoumat, a o pár let později publikoval výsledky svých převratných studií.

V jedné takové například pouštěl dobrovolníkům videozáznam krvavého úrazu na pile a odběrem vzorků z potních žláz spolu s měřením tlaku a srdeční frekvence zkoumal jejich stresovou reakci. To podstatné se ovšem odehrálo ve druhé části pokusu. Polovina vystresovaných účastníků zhlédla video s přírodními sceneriemi, druhá stejně dlouhý záznam rušného městského života. Rozdíl byl očividný: zatímco záběry rozkvetlých luk a štěbetání ptáků vrátily organismus diváků do původní rovnováhy během pěti minut, u druhé skupiny trvala rekonvalescence po prožitém stresu třikrát tak dlouho.

Ještě větší ohlas měl však jiný, geniálně jednoduchý výzkum, který Ulrich uskutečnil v jedné nemocnici v Pensylvánii. Pročetl lékařské záznamy pacientů, kteří v tomhle špitále během předchozích šesti let absolvovali operaci žlučníku, a objevil mezi nimi pozoruhodný rozdíl. Ti, kteří se zotavovali na postelích s výhledem na stromy za okny, žádali po sestrách méně léků na bolest, měli lepší náladu a odešli domů v průměru o den dříve než jejich souputníci ležící na postelích s výhledem na cihlovou zeď.

Zásadní vliv

Ulrichův výzkum vyšel v časopise Science v roce 1984 a způsobil malé pozdvižení. Dodneška byl v odborné literatuře citován víc než tisíckrát a řada dalších badatelů se vydala v jeho stopách. Všemožné „okenní“ studie prováděné v činžovních domech, nemocnicích, úřadech, školách nebo věznicích pak jednohlasně potvrzovaly to, co Ulrich naznačil. Výhled do zeleně oproti výhledu na beton, cihlu nebo asfalt pozitivně a celkem výrazně ovlivňuje všechno možné, od domácího násilí, dnů strávených na nemocenské, kvality sousedských vztahů, produktivity práce, školního prospěchu nebo prokrastinace.

A ještě silnější účinek výzkumníci pochopitelně záhy naměřili při intenzivnějším kontaktu člověka s přírodou, než je koukání z okna. Pomocí přístrojů a všemožných testů se potvrdilo, že procházky parkem nebo lesem lidskou psychiku pozitivně ovlivňují minimálně ve dvou ohledech – snižují stres a občerstvují kognitivní funkce, jako jsou pozornost nebo paměť. „Z toho pak vyplývá celá řada dalších věcí než jen lepší soustředění,“ vysvětluje český ekopsycholog Jan Krajhanzl z Masarykovy univerzity v Brně. „Když jsme unavení, jednáme více impulzivně, máme sklon k závislostem, agresi nebo obezitě. Naopak snížení kognitivní únavy zlepšuje vnímavost, posiluje schopnost cítit své tělo nebo umožňuje názorovou otevřenost.“

Tenhle komplexní efekt kontaktu s přírodou pak v novém tisíciletí potvrdily rozsáhlé populační studie, které na rozdíl od těch starších dokázaly odfiltrovat možná zkreslení – například to, že bydlení u zeleně si častěji pořizují bohatší, a tedy i zdravější lidé. V jedné takové analýze zdravotních záznamů několika set tisíc Nizozemců výzkumnice Jolanda Maas před deseti lety spočítala, že vzdálenost bydliště od zeleně přímo ovlivňuje stav lidského zdraví u dvou třetin všech zkoumaných kategorií.

Důkazů blahodárného vlivu přírody na zdraví existuje už bezpočet, s každým dalším ovšem sílí jedna hlubší otázka. Proč to tak vlastně je? A může vůbec lidský organismus zdravě žít bez intenzivního kontaktu s prostředím, v němž se původně vyvinul?