Nic za 135 milionů

Blížící se kulaté výročí sametové revoluce v ulicích české metropole nepřipomene žádný nový pomník nebo plastika. Znalce umění ve veřejném prostoru to nepřekvapuje: když už se v Praze nějaká vydařená realizace objeví, většinou její osazení prosadí – včetně sehnání financí – přímo její autor (jako tomu bylo v případě památníku sebevrahům pod Nuselským mostem od Krištofa Kintery) nebo developer, jemuž pozemek patří (to platí třeba pro otáčející se hlavu Franze Kafky od Davida Černého za obchodním domem Quadrio).

Zároveň nelze tvrdit, že za popsanou situaci mohou úředníci a jejich odpor vůči současnému umění nebo chybějící finance. Praha má aktuálně pro výběr nových plastik vlastní komisi složenou z výtvarných kapacit a na výzdobu ulic jsou v rozpočtu města uvolněny desítky milionů korun ročně. Proč tedy zatím nejsou vidět žádné výsledky?

Dvě procenta na umění

Je to fakt, na který kulturní kapacity upozorňují vedení hlavního města už léta. Za první republiky se Praha o svou tvář starala masivními investicemi do veřejných staveb, u kterých nezapomínala na umělecké ozvláštnění – ať už šlo o budovy, náměstí či parky. Po svém na to navázal komunistický režim, který do výstavby přes její veškerou nešetrnost protlačil takzvaný čtyřprocentní zákon, díky němuž musela být z celkové stavební investice proplacena i její umělecká výzdoba. Polistopadová politická garnitura logicky…