Kniha Tapetář Emy Labudové vzbudila vášně dřív, než se vítěz letošní Literární ceny Knižního klubu objevil na pultech. Stačilo pár úryvků a někteří měli jasno, že ji nebudou číst. Monologická novela o mladíkovi lehce přes dvacet, který musí kvůli homosexuální orientaci žít ve věčném sebezapření, je totiž psána, jako by ji vyprávěl nedouk. V dlouhých souvětích s opakujícími se výrazy, nadmírou ukazovacích zájmen, často v krkolomném slovosledu a chybami ve vazbě. Měla by se tedy číst špatně, ale opak je pravdou.
Na počátku Irving odjíždí za rozbřesku z rodného maloměsta Whitby. Veze ho další mladík Zev a neznámý je jejich vztah i důvod úlevného úprku. Od počátku je zřejmé, že něco skrývá - už ve druhé větě přizná klam. Předstíral před příbuznými, že jde na vlak; drobná lež, k níž přibývají další. Bez nich by gay v Británii padesátých let, kdy byl sex osob stejného pohlaví považován za zločin proti důstojnosti, na svobodě dlouho nebyl. Labudová přiznala, že ji zaujal osud matematika Alana Turinga, který byl za svou orientaci perzekvován, a rozhodla se domyslet obyčejnější příběh. Irving a Zev spolu žijí, ale dokonale hrají spolubydlící. Z bytu minimálně vycházejí společně a nikdy se nedotýkají, pokud nejsou zatažené závěsy. A ty zatahují až večer, jako všichni na sídlišti v Manchesteru.
Sebekontrola si ale vybírá daň: nemoci, tíseň, deprese. Je podivuhodné, jak se dvacetiletá debutantka vcítila do muže v jiném časoprostoru. To, co bez kontextu vypadalo jako…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
