Noha v mozku

Peter Longstaff (58) nemá od narození ruce, ale život má docela pestrý. V mládí procestoval Evropu speciálně upraveným autem, pak dvacet let provozoval vlastní prasečí farmu, sám řídil traktor a zvedal balíky slámy. Po čtyřicítce, když vlivem levného dovozu spadly ceny vepřového, farmu zavřel a začal malovat obrazy. A v posledních letech dochází do londýnské laboratoře profesorky Tamar Makin, která zkoumá, jak funguje mozek lidí bez končetin. Zatím poslední výzkum, k němuž Peter Longstaff přispěl, byl publikován právě teď a výsledky jsou stejně fascinující jako malířův život.

Krok od šimpanzů

Neurovědci už dlouho vědí, že v části mozku nazývané somatosenzorická kůra přebývá cosi jako zmenšenina našeho vnějšího fyzického já, někdy se jí dokonce přezdívá „smyslový človíček“. V zásadě jde o to, že jednotlivé vnější části těla, jako jsou ruce, ramena, kolena nebo jazyk, mají v téhle kůře své přesně lokalizované zastoupení. Když se například dotkneme nosu, aktivuje se konkrétní místo zpracovávající hmatové vstupy z našeho pršáku.

Je docela logické, že ruce, které během pobytu na planetě Zemi využíváme nejčastěji a s nejvyšší mírou přesnosti, mají svou mozkovou ambasádu vybudovanou ve vysokém rozlišení. Své místo tu má každý prst zvlášť a seřazené jsou pěkně vedle sebe, tak jako vyrůstají z dlaně. Dohromady se tomu celku říká mozková mapa ruky a dodejme, že v míře rozlišení je zcela unikátní – pro prsty na noze nic podobného neplatí. Na rozdíl od šimpanzů nebo goril,…