Jana Rothová (80) žila se svými rodiči a bratry v Gerníku, největší z českých vesnic v rumunském Banátu. Jako téměř všechny rodiny ve vsi se živili jako drobní zemědělci. Na podzim 1951 museli nuceně opustit svůj domov a odjet na opačný konec Rumunska, kde byli v rámci kolektivizace přinuceni otrocky pracovat na státním statku. Paní Janě bylo v čase deportace dvanáct let.
Jak váš odjezd tehdy vypadal?
Nic jsme předem nevěděli. Přišli v noci – předseda národního výboru a vojáci – a obklíčili celý barák. Řekli, že se musíme zabalit a do rána ať jsme pryč.
Vysvětlili vám proč?
Nic nám neřekli. Jen začali ukazovat, co si smíme vzít a co ne. Rodiče vzali mouku, oblečení, peřiny, almaru na hadry, postele. Dovolili nám vzít si jednu krávu.
Z Gerníku musely odjet tři rodiny. Proč zrovna vy?
No že jsme měli hospodu. Měli jsme ji dohromady s Němečkovými, ti v ní měli krám a taky museli odjet. Žádné velké hospodářství jsme ale neměli. Na Gerníku žádní velcí sedláci nebyli, jsou tam samé stráně.
Řekli vám, kam jedete?
Řekli, že nás asi vezou do Sibírie a tam že nás odstřelí. Víte, kde je Sibírie?
Do Ruska?
Ano. Nic jiného jsme nevěděli. Napřed jsme jeli na voze do údolí k silnici, tam nás přeložili na náklaďák, který nás odvezl k vlaku. Tam nás dali do těch vagonů, co se vozí dobytek. Když…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
