Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Agenda

Zbytečnost, která dává smysl

Co znamená ve 21. století slovo dobrodružství

35A_foto alastair humphreys_Christopher Herwig
Skoro jako na dálničním obchvatu Londýna. (Alastair Humphreys při přechodu Islandu)

Alastair Humphreys je bezesporu prototypem globálního dobrodruha 21. století: na kole podnikl čtyři roky dlouhou cestu kolem světa, během níž ujel 70 tisíc kilometrů, ve veslici přeplul Atlantik, s batohem a nafukovacím člunem přešel skrz divokou pustinu Islandu a uběhl extrémní týdenní maraton v rozpálené saharské poušti. Humphreys je současně bytostný profesionál: všechna svá dobrodružství průběžně zdokumentoval a sdílel s fanoušky na internetu, po návratech domů o nich psal knihy a pořádal přednášky, což mu umožnilo se cestováním slušně uživit. Všeobecnou slávu mu ale nakonec přinesl podnik, k jehož uskutečnění vůbec nemusel opustit břehy rodné Anglie.

V roce 2011 začal rozvíjet myšlenku, že opravdové dobrodružství je úplně jinde, než si dosud představoval. Vymýšlel drobné výpravy do neznámých míst v blízkosti svého bydliště – dva dni plaval po proudu řeky Temže a spal na jejích březích, v zimě zase obešel londýnský dálniční obchvat M25, vedoucí předměstskou periferií, a objevoval tu skrytá, nečekaně krásná zákoutí. Jeho vůbec nejjednodušší dobrodružství spočívalo v tom, že v noci přespal ve spacáku pod hvězdami a ráno vyrazil metrem do centra Londýna na pracovní schůzku; sice trochu zmuchlaný a očouzený od ohně, ale osvěžený nevšedním zážitkem. Své drobné výpady mimo vyjeté koleje všední reality Humphreys začal nazývat mikrodobrodružstvími a sdílel je na sociálních sítích s hashtagem #microadventure.

Reklama
Reklama

Nápad se začal překvapivě rychle šířit, lidé po celém světě začali podnikat vlastní jednoduché výlety podobného typu a doprovázeli je fotografiemi, jak se ráno probouzejí na louce či na zahradě u svého domu. Cestovatel své tipy v roce 2014 shrnul v knize Microadventures: Local Discoveries for Great Escapes (Mikrodobrodružství: Lokální objevy pro skvělé úniky). Kniha se stala bestsellerem, o anglickém dobrodruhovi psala přední média po celém světě a časopis National Geographic autora ocenil titulem Dobrodruh roku. „Zimní výlet kolem obchvatu M25 v sobě měl všechny rysy dobrodružství, která jsem zažil na své čtyřleté cestě kolem světa – spal jsem venku, byla zima, bylo to fyzicky náročné a potkal jsem zajímavé lidi. Vrátil jsem se domů nabitý. Bylo to opravdové dobrodružství,“ řekl Humphreys redaktorovi časopisu National Geographic o své túře londýnskou periferií.

Ernest Shackelton Endurance
A teď je čas na partnerskou nevěru. (Ernest Shackleton během expedice Endurance)

Svým jednoduchým objevem přesně vystihl pocit, který intuitivně cítíme všichni – obsah pojmu dobrodružství se dnes zásadně posouvá. Zatímco slavní dobrodruzi, jako byli Ernest Shackleton nebo Robert Scott, na začátku 20. století v zájmu lidstva objevovali dosud neprobádaná území, na začátku 21. století už není co objevovat. Dokonalým obrazem téhle objevenosti je letošní fronta na vrchol Mount Everestu. Dnešní dobrodruzi si už jen plní své osobní výzvy. „Jet na kole kolem světa, přejít poušť nebo sjet na lyžích nějaký kus ledu v Grónsku je úplně zbytečné. Máme dopravní prostředky, s nimiž to zvládneme jednodušeji,“ konstatuje Humphreys. Tohle zjištění je však podle něj osvobozující. Smysl dobrodružství totiž navzdory změně formy zůstává: jde o poznání světa nebo sebe samého.

Za hranici konvence

Znamená to tedy, že dobrodružstvím může být třeba i úplně banální dovolená u moře? Filozof Václav Janoščík připomíná, že pojem dobrodružství v evropské kultuře vychází z řeckých bájí, jako byla například Homérova Odysseia, jejíž odvážný hrdina se utkal s přírodními silami a s řeckými bohy, aby na konci své cesty vyšel jako vnitřně jiný člověk. Později se výraz dobrodružství rozšířil na výpravy do exotických zemí, které podnikali objevitelé, šlechtici a zámožní lidé. Příkladem může být výprava českého rytíře Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, jenž se na konci 16. století vydal na výpravu do Jeruzaléma a Arábie a napsal o tom slavný dobrodružný cestopis. „Tady už bylo dobrodružství spojeno s aktivním vyhledáváním zážitků a s vystavením se jiné kultuře, což u Odyssea nebylo,“ říká Janoščík. Třetí fáze podle filozofa nastala s nástupem masového turismu v 19. a 20. století, kdy z cestování zmizel prvek vnitřní proměny cestovatele a zůstalo už jen shromažďování zážitků. Za dobrodružství jsou dnes v této logice označovány třeba adrenalinové sporty. Zažíváme při nich možná vzrušení, vnitřně nás však nemění. Podle Janoščíka je i dnes možné zažít dobrodružství, ale jeho nutnou podmínkou je vnitřní proměna. „Pokud to bylo opravdové dobrodružství, tak z něj člověk vyjde jiný,“ říká Janoščík.

35C_foto archiv Jaroslava Nováka
Zkouška, kterou jsem zvládl. (Jaroslav Novák)

Počítačový technik z Prahy Jaroslav Novák označuje za největší dobrodružství svého života něco, co většina z nás za příliš vzrušující aktivitu nejspíš nepovažuje. Před třemi lety strávil tři měsíce jako dobrovolník na farmě na japonském venkově trháním rajčat. Každý den ve skleníku v pětatřicetistupňovém vedru dvanáct hodin stříhal listy rajčatových rostlin a sklízel jejich plody. Práce byla fyzicky namáhavá a během dvou týdnů zhubl deset kil. Když měl volno, cestoval po japonském venkově a seznamoval se s místními lidmi. Po třech měsících se vrátil do Prahy. „Byla to pro mě zkouška, ve které jsem obstál. Mohl jsem tam přijet a zjistit, že na tu práci nestačím, že mě nechtějí, nebo že tam prostě nechci být. Ale probojoval jsem se,“ popisuje smysl svého počínání Novák. Pobyt v odlišné kultuře prý znamenal časté vystoupení z komfortní zóny. Na japonském venkově nebyli na cizince zvyklí, když nastoupil do vlakového kupé, lidé si někdy odsedávali, někteří místní brigádníci odmítali ve skleníku pracovat, když v něm byl Novák. Jeden opilý mladík v místních lázních ho fyzicky napadl. Nakonec se mu ale prý podařilo s místními spřátelit a našel si japonskou dívku, se kterou udržuje vztah na dálku. „Změnilo mě to, vrátil jsem se sebevědomější a zamiloval jsem se do Japonska,“ říká Novák.

35D_foto archiv Barbory Horsákové
Okamžiky intenzivní radosti. (Barbora Horsáková)

Studentka marketingu Barbora Horsáková popisuje jako největší dobrodružství svého života o poznání napínavější zážitek než česání rajčat. Rodačka z Ostravy přijela loni v zimě na poznávací výlet do Jižní Ameriky se skupinou šesti dalších dívek. Rychle ale poznala, že má jiné zájmy než ostatní. „Holky chtěly ležet na pláži nebo chodit po památkách. To nebyl můj styl, tak jsem se rozhodla vyrazit sama stopem z Kolumbie do Bolívie a Peru,“ říká nenápadná hnědovláska. Následující tři měsíce strávila z velké části ve společnosti řidičů kamionů, se kterými urazila tisíce kilometrů. Spala, kde se dalo – na korbě náklaďáku, ve člunu na jezeře, na poušti mezi kaktusy, občas u místních lidí. Ačkoli cestovala sama a často se ocitala ve společnosti cizích mužů, nepřipouštěla si prý žádné nebezpečí. Strach pocítila pouze jednou, když po ní majitel malého hotýlku žádal sex. „Popadla jsem batoh a utíkala pryč, naštěstí to dobře dopadlo,“ vzpomíná Horsáková. Dobrodružství její cesty podle ní spočívalo hlavně v nejistotě, že na začátku dne nikdy dopředu nevěděla, co ji čeká – s kým se seznámí, kam dojede, kde přespí. Těšilo ji také vědomí, že na rozdíl od turistů poznává skutečný život a obyčejné lidi. „Cítila jsem intenzivní chvíle radosti, že dělám něco jiného, než se od člověka očekává,“ říká. Výlet, při kterém překročila konvence, jí prý život zásadně nezměnil, ale dodal jí kromě poznání jiné kultury hlavně důvěru v sebe i v ostatní lidi, a často na něj proto vzpomíná.

Dědičná touha

Příběh Barbory Horsákové odhaluje důležitý psychologický aspekt dobrodružství, kterým je ochota riskovat. Zatímco Novákovi hrozilo v Japonsku maximálně nepohodlí nebo předčasný návrat domů, světlovlasá dívka cestující sama stopem v zemích Latinské Ameriky riskovala znásilnění, případně smrt. U průměrné dvaadvacetileté ženy by představa podobné cesty nejspíš vyvolala strach. Jak to, že se nenápadná dívka, která sebe sama označuje za spíše introvertního člověka, odvážila na cestu vydat, zatímco její kamarádky zůstaly raději na pláži? Je její cesta projevem naivity, anebo odvahy? Podle sportovního psychologa Václava Hoška mají někteří lidé vrozenou potřebu vyhledávat vzrušující zážitky. „Je to rys osobnosti. Někteří lidé mají větší sklon vyhledávat dobrodružství, jiní menší a někteří lidé ho nemají vůbec. Ti vůbec nechápou, proč někdo riskuje a leze na Mount Everest nebo se vydává na severní pól,“ říká Hošek a odkazuje k práci známého amerického klinického psychologa Marvina Zuckermana, který studiu lidské touhy po vzrušujících zážitcích zasvětil svoji profesní kariéru.

Extrémně zvýšenou potřebu mimořádných zážitků má zhruba deset procent populace.

Tweetni to

Zuckerman v šedesátých letech přišel s hypotézou, že někteří lidé mají zvýšenou potřebu zažívat nové a intenzivní zážitky a jsou ochotni podstoupit fyzické, společenské, právní a finanční riziko, aby jich dosáhli. Zuckerman rozdělil tyto zážitky do čtyř kategorií: první skupina zahrnuje zážitky spojené s dobrodružstvím a napětím (sem patří sporty jako horolezectví nebo potápění), druhá obsahuje touhu po nových zkušenostech (ta zahrnuje chuť cestovat a poznávat nové lidi), třetí je chuť odhodit zábrany (například porušovat zákon nebo řídit rychle automobil) a čtvrtá měří toleranci člověka k nudě (neschopnost zvládat monotónní činnosti). Zuckerman a jeho kolegové došli k tomu, že extrémně zvýšenou potřebu mimořádných zážitků má zhruba deset procent populace, deset procent ji naopak téměř postrádá; většina lidí se pak nachází někde mezi těmito dvěma extrémy. Zuckerman dále zjistil, že největší potřebu zakoušet nové, vzrušující zážitky máme kolem dvaceti let na prahu dospělosti, s postupujícím věkem pak tato touha klesá. Z testů také vyšlo, že touha po dobrodružství je dědičná – jinými slovy, dobrodruhem se člověk rodí. Tito lidé častěji vyhledávají práci v oborech, jako je věda, politika nebo umění, které vyžadují flexibilitu a kreativitu, naopak se vyhýbají rutinním zaměstnáním. Výzkumy však ukazují, že narodit se s dobrodružnými geny nemusí být výhra – lidé s vysokou potřebou vzrušení mají statisticky větší sklony ke konzumaci drog, rychlé jízdě autem, hazardním hrám nebo k partnerské nevěře. Genetický základ touhy po dobrodružství nicméně také ukazuje, že navzdory dnešní objevenosti světa budou mít někteří lidé nejspíš vždy nutkavou potřebu vydávat se vstříc nejistotě a dálkám. Podle psychologa Václava Hoška je honba za dobrodružstvím nebezpečná v tom, že lidé při ní postupně zvyšují riziko. „Původní dávka napětí už člověku nestačí, chce ji zvýšit. Jet autem rychleji, zvládnout na moři větší vlny, vylézt na těžší skálu. Je to jako droga.“

Součást mě

Farmaceut Filip Kunc se vydal z Prahy na sebepoznávací cestu, která se nakonec protáhla na dva roky. Během ní si splnil několik velkých dobrodružství – dojel stopem z Prahy do Indie, česal kiwi na Novém Zélandu, v Jižní Americe zažil nejkrásnější horský trek svého života i divoké večírky plné všemožného experimentování. „Byl jsem neustále na cestě, měl jsem pocit, že opravdu žiju a že jsem v každou chvíli přesně tam, kde mám být. Všechno mi vycházelo. Začal jsem si připadat nezranitelný,“ vzpomíná Kunc na svou životní cestu. V horách v Chile ho však potkal zážitek, který tohle všechno změnil.

35F_foto archiv Filipa Kunce
Zmrzlí, ale živí. (Filip Kunc po záchraně v chilských horách) • Autor: Filip Kunc

Bylo krátce po turistické sezoně a brzy se mělo zhoršit počasí, Kunc se svou tehdejší španělskou přítelkyní Annou se však přesto rozhodl vyrazit na výpravu do chilských And ke dva dny cesty vzdálenému jezeru. Když k jezeru došli a utábořili se, v noci se strhla bouře, která jim zničila stan. Cestovatelský pár se tak ocitl v prudké sněhové vánici bez přístřešku. Dvě noci a dva dny se Kunc a jeho dívka marně snažili dostat zpátky do civilizace. Potáceli se v promočených šatech ve stokilometrovém vichru a vánici, nocovali v improvizovaném sněhovém záhrabu. Ze satelitního zařízení vyslali nouzový signál záchranářům, spoléhat na jejich pomoc v zuřivé bouři však nemohli. Po dvou dnech bloudění už oběma docházely síly a Anna chvílemi ztrácela vědomí. „O pocitu dobrodružství jsem tehdy neuvažoval, byl to čistý horor. Byli jsme na hraně toho si sednout, spolknout prášky na spaní a ukončit to, pokračovali jsme dál už jen kvůli rodičům, kterým by naše smrt způsobila strašný smutek,“ vzpomíná Kunc. Vysílená dvojice však na poslední chvíli jako zázrakem našla cestu a po několika kilometrech chůze narazila na záchrannou výpravu, která zachytila nouzový signál. Za pár hodin už oba leželi v nemocnici vyčerpaní a s omrzlinami, ale živí.

35G_foto archiv Filipa Kunce
Připadal jsem si nezranitelný. (Filip Kunc)

„Cesta kolem světa byla největším dobrodružstvím mého života, ze kterého žiju dodneška a je mojí součástí. Už nemám potřebu nikomu nic dokazovat, někoho oslnit svými zážitky, historkami nebo výkonem,“ říká Kunc. „Ta zkušenost v horách ale nebyla dobrodružstvím, to byla spíš výchovná facka, co se může stát, když to budu hnát na hranu. I když zpětně je to samozřejmě skvělá, napínavá historka,“ dodává Kunc.

„Už nemám potřebu nikomu nic dokazovat, někoho oslnit svými zážitky, historkami nebo výkonem.“

Tweetni to

Málokdo potkal v životě tolik dobrodruhů jako novinář Pavel Sladký. Sladký se sice živí jako filmový kritik, zároveň už čtrnáct let připravuje cestovatelský pořad Casablanca, který jednou týdně vysílá Český rozhlas. V pořadu za tu dobu u mikrofonu usedlo kolem sedmi set cestovatelů a dobrodruhů: od cyklistů, kteří dokola objeli svět, přes ostřílené polárníky a mořeplavce až po osamělé stopaře nebo motorkáře. Sladký se snaží přistupovat ke všem stejně a nepoměřovat hodnotu dobrodružství podle rizika, jaké hosté zažili. Podle něho je totiž dobrodružství subjektivní a hranici má každý jinou. „Když někdo dělá něco poprvé a čelí při tom nejistotě, tak to pro něho prostě dobrodružství je, i kdyby třeba česal rajčata,“ říká Sladký. Při výběru hostů však musí brát ohled na to, aby dobrodružství bylo přenositelné i na posluchače, vybírá proto raději hosty s napínavějšími příběhy. Jako třeba důchodce, který přejel na koloběžce pohoří Pamír, dívku, jež sama stopem projela Afriku, nebo horolezce, který se vrátil z Himálaje s omrzlinami. Rád zve do studia také lidi, kteří sice nebyli v ohrožení života, ale na cestě strávili dlouhou dobu a to výrazně změnilo jejich pohled na život a na svět. „Často odjeli do světa po nějakém životním zlomu v práci nebo ve vztahu. Na cestě se pak od všeho odstřihnou, mají čas věnovat se jen sami sobě. Vracejí se často změnění, na něco přijdou, třeba že už nechtějí sedět osm hodin denně v práci. Takové lidi se snažím vyhledávat,“ popisuje Sladký.

35A_foto Christopher Herwig
Podprůměrná tolerance k nudě. (Alastair Humphreys)

Britský guru Alastair Humphreys připouští, že k podobně silné vnitřní proměně, jakou popisuje Sladký u navrátilců z dlouhých cest, přespání ve spacáku na kopci za vesnicí nestačí. Říká ale, že i malé dobrodružství může být počátkem větší změny. „Ozývají se mi vděční přepracovaní otcové žijící usedlými životy ve městech, že s kamarády vyzkoušeli přespání venku. Nocleh na kopci vám nemusí změnit život, ale může to být malý krok ke změně,“ řekl v rozhovoru pro The New York Times cestovatel a dobrodruh, který svým originálním a dobře načasovaným nápadem nakazil lidi po celém světě včetně Česka.

Humphreys se po popularizaci mikrodobrodružství vrátil k delším a dobrodružnějším cestám – znovu přeplul na veslici přes Atlantik, vydal se na expedici do Grónska a přešel pěšky písečnou poušť Rub al-Chálí na Arabském poloostrově. Jeho poslední dobrodružství, jehož záznam vyšel letos v květnu jako kniha s titulem My Midsummer Morning (Moje ráno uprostřed léta), však znovu nese viditelné rysy mikrodobrodružství. Jedná se o výpravu v rámci civilizovaného, osídleného světa, přesto jde zároveň o výpad mimo všední realitu. Humphreys se rozhodl splnit si dávný sen a vydal se po stopách mladého anglického básníka Laurieho Leea, který v roce 1935 poprvé opustil britské ostrovy a vyrazil pěšky do Španělska. Lee si cestou do Španělska vydělával na jídlo a nocleh pouze hraním na housle po hospodách a náměstích a o výletu pak napsal poutavou knihu. Totéž se rozhodl dodržet i Humphreys, který se kvůli výletu naučil hrát na housle.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 521
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte