Jedna z emocí, kterou lidé opravdu nesnášejí, je strach. Pocit, který zaplaví celé tělo, když k vám v nočním podchodu přistoupí dva holohlaví výrostci nebo letadlo poskočí v turbulencích nad Atlantikem, až vám kelímek s kávou přistane na košili, patří zkrátka k těm nejméně příjemným zkušenostem, které v rámci pozemské pouti zažíváme.
Snad proto psychology tak vzrušuje jeden paradox: proč příslušníci homo sapiens onen nenáviděný strach zároveň dobrovolně vyhledávají? Proč stojí fronty na děsivé pouťové atrakce nebo sledují hororové příběhy, v nichž se naplňuje všechno to, co by v realitě určitě nechtěli zažít?
Čerstvě publikovaný výzkum vědců z Pittsburghu nás přibližuje vysvětlení téhle záhady o něco blíž: vystavovat se zážitkům strachu může být pro některé lidi prospěšné.
Jenom jako
Psychologický výklad sledování hororů má docela silnou tradici snad i proto, že žánr samotný bývá s gustem interpretován coby věrný obraz démonů své doby. Ať už to byla jaderná katastrofa (Godzilla), vietnamská válka (Noc oživlých mrtvol), epidemie pouličního násilí (Pátek třináctého) nebo úzkost z nevyzpytatelných technologií (Kruh), úspěšné hororové příběhy vždycky výstižně odrážely, čeho se společnost právě bojí.
Tahle sociální funkce hororů ovšem ještě nevysvětluje výše popsanou psychologickou hádanku, proč se na ně diváci chodí do kina dobrovolně trápit. Zřejmě první se ji pokusil rozlousknout klasik oboru Carl Gustav Jung, který se v duchu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
