Dopis z Íránu

Potichu se usazujeme na zem vedle obrovského růžemi zasypaného skleněného akvária sloužícího jako charitativní kasička na udržování hrobky. Vousatý třicátník v černém sportovním oblečení a žena v béžovém kabátu se střídají v předčítání poezie zde pohřbeného súfijského básníka. Potěšeně se soustředím na zvukomalebnost něžné, leč pro mne bohužel nesrozumitelné perštiny, když tu mi Reza zašeptá do ucha: „Toho týpka znám z Instagramu. Je to slavný íránský stopař.“

Nádherná, ale stařičká perština přejala mnoho neologismů z angličtiny – a když se tak hrstka zasvěcených tuzemských tuláků baví o stopování, používá anglický výraz „hitch-hiking“. Drtivá většina jejich spoluobčanů však netuší, co „hitch-hiking“ znamená – a stejně tak nechápou, na co Reza či jakýkoli jiný stopař postávající s krosnou u výpadovky čeká. Mnozí z nich stopaře zaměňují za pěší cestovatele. Každý stopař může vyprávět, jak ho řidič v nedorozumění zavezl na autobusové nádraží. Hitchwiki, tedy internetová encyklopedie pro stopaře, pak v Íránu vůbec nedoporučuje používat cedule se jménem cílové destinace. Zmatení Íránci zpravidla vnímají člověka s cedulí, na níž je název města, jako jakýsi živý a zbytečný ukazatel směru.

Přesto se ze stopování a obecně dlouhodobého potulování a kempování po rozmanité blízkovýchodní zemi postupně stává populární alternativní životní styl. Na rozdíl od alkoradovánek představuje mnohatýdenní batůžkaření v islámské republice legální způsob, jak se proti konzervativním vzorcům…