Pokud nemáte rádi mořské plody, je docela možné, že je to kvůli dědečkovi, který s nimi kdysi udělal špatnou zkušenost, a na věci nemění nic, že dědeček zemřel ještě před tím, než jste se narodili. Takto to aspoň funguje na potkanech. A asi i u lidí. A pokud se dnes podíváme na DNA potkana, na její správná místa, jsme schopni říct, jaké měl mládí, zda se o něj potkaní matka řádně starala a olizovala jej, nebo zda byla úzkostná a nestarala se. Je to zvláštní, minulé události jsou na těch vláknech DNA zapsány a my je umíme přečíst.
Tohle není úplně triviální informace. Pomyslete na zanedbané děti, zneužívané děti a přeživší koncentračních táborů. Možná jsou rány, které čas doslova a do písmene neuzdraví. Nebo ne za jednu generaci.
Všechno, co jsme se ve škole učili o Mendelovi a genetice, je pravda. Ale ne celá pravda. Poté, co jsme v roce 2003 dokončili projekt lidského genomu, se zdálo, že přišel čas si po těch hektických letech dát pauzu. Jenomže jsme se probořili do epigenetické dědičnosti, do nového vesmíru biologie a začali jsme chápat, že kromě textu DNA existuje taky několik dalších jazyků a spolu s nimi i kanálů, kterými se informace předávají z rodičů na děti. A že jsme zase na začátku. A že i různými cestami dětem předáváme, co jsme zažili a získali během života. To je nečekaná novinka – vždycky jsme učili studenty, že kovářovo dítě bude stejně bezmocné jako všechny ostatní děti a že i když plynně umím staroislandsky, moje děti, budou-li chtít se tento jazyk…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
