Během osmičkového roku, kdy máme důležitá výročí naskládaná do jedné řady, je to vidět ještě zřetelněji než jindy. Zatímco oslavy vzniku dokonce dvakrát zaniklé masarykovské republiky, aktu mnichovské zrady nebo přepadení země komunistickými armádami jsou spojené se smutkem, 17. listopad 1989 je výročím, jehož oslavám vzpomínky na žádné následné tragédie nebrání. Aktéři sametové revoluce sice potřebovali pomoc jistého generálního tajemníka Gorbačova, který nechal Čechy a Slováky, ať si o sobě rozhodují sami. Pak už ale bylo vše v rukou řadových občanů téhle země. Nikdo jiný za ně totalitní režim svrhnout nemohl. Proto oni museli vyjít do ulic a dát najevo, že touhu po změně myslí vážně. V jejich středu se musela najít skupina vůdců, kteří požadavky vypilovali do srozumitelného programu a začali o jejich naplnění jednat. Společně pak museli načrtnout a prosadit půdorys svobodné společnosti, o jejímž fungování předtím měl jen málokdo jasnější představy.
Výsledkem byl konec diktatury a zřízení svobodného státu, tedy to, co se předchozím několika generacím jevilo jen jako nedosažitelný sen. Aktéři revoluce měli štěstí na dobu, ale také oprávněný pocit, že ke štěstí přidali odvahu, odhodlání a rozhodnost, na které mohou být po zbytek života docela hrdí.
Nic na tom nemění ani občasné pochybnosti, jaké pohnutky vlastně ke změně tehdy vedly. Jestli místo často zmiňované touze po svobodě nesvrhli Češi režim spíš kvůli plným regálům v obchodech, lepšímu autu a dovolené u moře.
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
