Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Nic ze svého života nemůžete vygumovat. Zemřela herečka Vlasta Chramostová

Zažila jsem věci, které se novým generacím dají těžko vysvětlit, napsala ve svých pamětech signatářka Charty 77

15_tema01_foto Filmové studio Barrandov
Říkat pravdu, třeba proti sobě. (spalovač mrtvol, 1968)

Ve věku 92 let v neděli zemřela divadelní a filmová herečka, signatářka Charty 77 Vlasta Chramostová. Při této příležitosti odemykáme následující text o jejích pamětech, v nichž se vyrovnává s dávným podpisem spolupráce StB, ale vzpomíná také na porevoluční návrat do Národního divadla.  A zpřístupňujeme zároveň související rozhovor s titulkem Život je nepřekonatelný dramatik, ve kterém říká: „V člověku je nenávisti na tři lidské životy, a kdybych svou nenávist nepřekročila, tak bych nemohla ani žít, natož hrát.“ 


Reklama
Reklama

 

V televizní Katovně nesmlouvavých kritiků Jana Rejžka a Vladimíra Justa nebyl nikdy čas na komplimenty. Pro herečku Vlastu Chramostovou se ale před mnoha lety – a zcela výjimečně – našel. „Jak jsme pořád čekali na velký polistopadový román, který obsáhne minulých čtyřicet let, tak on ho nenapsal žádný ustálený romanopisec, ale heroina, tragédka. Antigona Vlasta Chramostová,“ složili v roce 1999 vousatí strážci dobrého vkusu pochvalu hereččiným knižním pamětem Byl to můj osud.

Ve své době kniha vyvolala senzaci literární i společenskou. Nebylo to žádné obligátní divadelní vzpomínání na to, koho slavného herečka potkala a kdo všechno se klaněl jejímu talentu a půvabu. Nebyly to ale ani disidentské memoáry plné hrdého ohlížení se za tím, jak vznešeně dokázala překonat fakt, že jí minulý režim znemožnil dvacet let dělat svou práci. Místo toho Chramostová předložila čtenářům nesmlouvavou sondu do života ženy, která si jako málokdo v tomto státě dokázala přiznat, že přes veškerou svou statečnost zásadně selhala.

Vzpomínky totiž napsala při dodržení moralistní maximy svého oblíbeného dramatika Arthura Millera: „Říkat pravdu, třeba proti sobě.“ Nyní její kniha Byl to můj osud vychází znovu a je doplněná o zbrusu nový druhý díl, ve kterém Chramostová reflektuje své následující osudy. I o novince by se mohlo – a mělo – mluvit. Zatímco v první knize s odzbrojující upřímností reflektovala svou osobní historii, ve druhé nabízí zanedlouho dvaadevadesátiletá legenda stejně přísný pohled na závěr své profesionální kariéry, potažmo života.

Neúprosná sebereflexe

Píše se rok 1992 a Vlasta Chramostová slaví velký návrat na scénu. Za ty dvě dekády, kdy jí bolševici nedovolili hrát jinde než v pražském obýváku „bytové divadlo“, stačilo publikum na dříve oblíbenou herečku téměř zapomenout. Najednou se ale v kinech a televizi znovu dávají filmy, které kvůli jejímu angažmá ležely desetiletí v trezoru. Debut Past z roku 1950, v níž si zahrála nezlomnou válečnou odbojářku. O devět let mladší Probuzení, ve kterém excelovala coby vychovatelka teenagerů bouřících se proti společenským normám. Až přijde kocour z roku 1963, kde se objevila po boku Jana Wericha. A zejména Spalovač mrtvol. Fenomenální dílo Juraje Herze natočené těsně před invazí, v němž si zahrála hlavní ženskou roli paní Kopfrkinglové, která marně vzdoruje démonickému muži v podání Rudolfa Hrušínského.

Ještě víc ale Chramostovou těší návrat na divadelní prkna. Národní divadlo jí chce hned po revoluci symbolicky splatit dluh ztracených let, a tak ji nejprve jmenuje čestnou členkou, pak jí nabídne zkušební spolupráci a nakonec s ní před prázdninami v roce 1992 podepisuje smlouvu na dobu neurčitou. Pro řadu herců je to životní meta: na první scéně tahle smlouva znamená, že můžete ve „zlaté kapličce“ hrát až do smrti. Chramostové je teprve pětašedesát, čili má ještě spoustu let před sebou. Jenže radost z podpisu jí vydrží jen do druhého dne. Tehdy noviny Rudé krávo kolportované po ulicích publikují v postupně zveřejňovaném seznamu agentů StB i její jméno.

01
Autor: Milan Jaroš
02
Autor: Milan Jaroš
03
Autor: Milan Jaroš
04
Autor: Milan Jaroš
05
Autor: Milan Jaroš
06
Autor: Milan Jaroš
07
Autor: Milan Jaroš
08
Autor: Milan Jaroš
09
Autor: Milan Jaroš
10
Autor: Milan Jaroš
11
Autor: Milan Jaroš
12
Autor: Milan Jaroš
13
Autor: Milan Jaroš
14
Autor: Milan Jaroš
15
Autor: Milan Jaroš
16
Autor: Milan Jaroš
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

Noviny mají masový náklad a mluví o nich celá země. Kdekdo si klade otázku, nakolik se jim dá věřit, není to totiž oficiální seznam, ale z ministerstva uniklý soupis na 160 tisíc jmen vydaný někdejším disidentem Petrem Cibulkou. A jsou v něm i jména, u kterých by to opravdu nikdo nečekal: seznam totiž nerozlišuje, jestli šlo o placené dlouhodobé agenty, nebo o ty, kteří sice pod nátlakem podepsali spolupráci, ale následně už s policií neměli nic společného. Zmatená je i Chramostová – nepamatuje si, že by někomu něco podepisovala. Z totality ale ví, že veřejnosti je pravda často úplně ukradená. Když český národ dokázal dvacet let bez protestů přistoupit na fakt, že jí režim nedovoluje hrát jen kvůli nesouhlasu s okupací země, proč by nemohla přijít další nespravedlnost?

Pustí se do psaní memoárů, ve kterých zúčtuje sama se sebou.

Tweetni to

Bojí se, že kvůli opovržení znovu skončí v divadle, ve filmu, že se jí znovu zkomplikuje osobní život. V návalu endogenní deprese, kterou trpí už od šedesátých let, se rozhodne všechno ukončit. Svému muži Stanislavu Milotovi, který byl v roce 1968 kameramanem Spalovače mrtvol a po revoluci krátce pracoval jako vedoucí sekretariátu prezidenta Václava Havla, doma na papírovou čtvrtku napíše tučným písmem vzkaz: „Fízlové mě dostali a lidi opustili. Už nemůžu a nechci!“ Z okna bytu v pátém patře ale naštěstí neskočí. Zoufalá a vyčerpaná počká na příchod manžela, který ji odveze na psychiatrii. Nechají si ji tam několik týdnů.

Při životě ji až do jara dalšího roku drží pravidelné hraní v Národním divadle, díky kterému veřejnost nepoznává, čím zrovna prochází. Milota ji po každém představení autem tajně okamžitě odváží na uzavřené psychiatrické oddělení, kde se na záchodě odlíčí, na několik dnů úplně vypne a až do další reprízy se odstřihne od okolního světa.

Ve Vlastě Chramostové se odehrává urputný, psychicky vyčerpávající boj. V hlavě se jí neustále připomíná, čím vším si musela kvůli komunistům za normalizace projít a co všechno kvůli nim obětovala. Popularitu a život prominentní hvězdy vyměnila za bezesné noci při čekání na další domovní prohlídku, nekonečné výslechy a ztrátu řady přátel, kteří se prostě jen báli mít s potížistkou něco společného. Zároveň jí z paměti vystupují zapomenuté stíny z ještě dávnější minulosti. A s nimi se rozhodne vypořádat.

Jelena Mašínová, Jiří Tykal, Pavel Kohout, Stanislav Milota, Vlasta Chramostová, Václav Havel
Čekání na domovní prohlídku. (u Pavla Kohouta na Sázavě, po její pravé ruce Stanislav milota, po levé václav Havel, 1977) • Autor: Oldřich Škácha, Profimedia

Na rozdíl od jiných veřejně známých osobností se nevrhne do nekonečných soudních tahanic o neoprávněnosti svého zařazení mezi donašeče. Místo toho požádá oficiálně o lustraci a následující dva roky se probírá odtajněnými materiály, z nichž postupně rekonstruuje svůj život. Z materiálů ke svému překvapení zjišťuje, že některé zásadní detaily z něj dokázala úspěšně vymazat. V čele právě se spoluprací s StB. Bolestně, ale úlevně se jí vrací paměť. Co si mnozí Češi nedokážou přiznat ani v roce 2018, tím Chramostová prochází už v roce 1994. Zatímco ostatní považují vlastní hříchy za malinkatou a přirozenou součást všeobecně sdílené „špatné doby“, ona je k sobě mnohem přísnější. Věří, že jen tak se může vyléčit ze stavu, do kterého po zveřejnění podpisu upadla.

Proto se taky rozhodne jít s pravdou ven nejen vnitřně, ale i veřejně. Pustí se do psaní memoárů, ve kterých účtuje sama se sebou, aby mohla začít znovu s čistým štítem. „Moje uzdravení a znovuzrození nemůže vést jinudy než cestou neúprosné sebereflexe. Dva roky staré tesknění, proč to mám být zase já, kdo se bude drásat, je pryč. Bolestnou minulost nelze vyhojit tím, že se na ni zapomeneme. Vidím, že musím začít u sebe,“ poznamenává v úvodu pamětí, ve kterých svůj „mefistofelovský úpis“ popíše, jak to nikdo před ní (a zatím ani po ní) nedokázal.

Dostat něco lacino

Díky nyní znovu vydaným pamětem víme, že vojenská kontrarozvědka chtěla Vlastu Chramostovou naverbovat už v roce 1954. Tehdy pětadvacetiletá členka Divadla československé armády (dnešní Divadlo na Vinohradech) patří k hereckým nadějím znárodněné kinematografie. Zrovna má roztočený očekávaný budovatelský hit podle předlohy stávajícího prezidenta Antonína Zápotockého Rudá záře nad Kladnem. Zápotockého hraje Josef Bek, jeho ženu Chramostová. Tajní policisté vědí, že by ji mohli zlomit díky jejímu špatnému kádrovému profilu: vycházející hvězda je totiž provdaná za poválečného ředitele brněnského rozhlasu Bohumila Pavlince, blízkého přítele člena ÚV KSČ Otty Šlinga, který je jednou z obětí nedávných vykonstruovaných procesů.

Šlinga komunisti dva roky předtím popravili spolu s Rudolfem Slánským. Pavlinec sice z monstrprocesu vyvázne bez trestu, ale hned po Šlingově zatčení ho z rozhlasu vyhodí. V době, kdy jeho žena slaví v divadle úspěchy coby představitelka hrdinek socialistické práce, ho z šéfovské kanceláře odvádí policie pod namířenými revolvery. Jediné zaměstnání po vyhazovu sežene v ostravském Dole Hlubina. Se ženou se tak vidí zřídkakdy. „Jezdím za ním. Všecko, co vydělá, projí a projezdí. Nevlídné ubytování na společné ubikaci brigádníků, rozbité láhve ve špinavých vlacích, nevlídné noci moravskoostravského nádraží, kde se setkáváme. Nemáme na restauraci, na kavárnu, natož na hotel,“ popíše to Chramostová v pamětech.

Vlasta CHRAMOSTOVÁ rekreace Balaton čs. rekreanti
Mít možnost cestovat. (Rekreace na jezeře Balaton, 1951) • Autor: ČTK

Policie ví, že herečka není v takovém manželství šťastná. Naléhá na ni, ať se s Pavlincem rozvede, a pokud bude s kontrarozvědkou spolupracovat, bude moci víc hrát, točit a cestovat. A bude mít konečně kde bydlet. Vlasta Chramostová spolupráci v roce 1954 odmítne. Ale o tři roky později už vázací akt podepíše. „Potřebuju porozumět sobě a tomu, jak se to člověku může stát,“ zapisuje si v polovině devadesátých let, když listuje podrobnými zprávami estébáků. Štítivě obrací jednotlivé stránky, když se před ní po letech zapomnění „všechno vynořilo znovu“.

V roce 1955 poznává sochaře Konráda Babraje a s Bohumilem Pavlincem se rozvede. Policie ze sledovaček ví, že se v jejím životě věci mění k lepšímu a že i její kariéra stoupá vzhůru. Znovu se tedy pokusí herečce vlichotit, tentokrát s příslibem udržení životního standardu. Schůzku si s ní tajní dají chytře 13. listopadu 1957, v den smrti Antonína Zápotockého. „Což zapůsobilo na její vnitřní city a uvědomila si zvláštní vážnost doby,“ zapíše náčelník 3. oddělení Vlastimil Šára v záznamu úspěšné „verbovky“.

Ona vážnost doby spočívá v tom, že se Chramostová bojí, že s prezidentovou smrtí přijde o ochránce, který nad ní od úspěchu Rudé záře nad Kladnem drží ruku. Tak si alespoň vysvětluje, že i po problémech svého prvního muže dál může hrát. Policie jí nabídne, že se tímto ochráncem stanou její příslušníci a že díky nim bude moci zapomenout na léta trvající strach, že ze dne na den skončí stejně jako Pavlinec. „Nechtěla jsem pořád někoho dostávat ze stresů, za kohosi bojovat a dodávat mu síly. Chtěla jsem taky někdy něco dostat lacino, jen tak,“ přizná sama sobě v pamětech, jak se mohlo stát, že dalších několik let figuruje v komunistických hlášeních pod krycím jménem Klára.

Nikdy od StB nedostane žádné peníze a nikdy nikoho neudá, při veškerých kontaktech se snaží – úspěšně – působit zmateně a nevytěžitelně. Se sochařem Babrajem začne nový život, a když v roce 1962 vstoupí do KSČ s naivní touhou reformovat stranu zevnitř, tajní ji přestanou kontaktovat a její spis uloží do archivu. Znovu se do hledáčku StB dostane po roce 1968, kdy ji ze strany vyloučí a kdy na její sledování založí svazek jménem Herečka. Během následujících dvaceti let policejní šikany pak Chramostová zapomene, že byla kdysi sama na druhé straně barikády.

Hájený bílý slon

„Nic moje selhání neomlouvá,“ konstatuje v roce 2018 Chramostová v druhém svazku knihy Byl to můj osud. Také v něm se vrací ke svým osudovým milníkům. „Potrestal mě Pán Bůh. Tak jsem to pochopila,“ píše o tragické automobilové nehodě, při které v květnu 1963 přijde o svého jediného malého syna. Konrád Babraj ji následně coby řidičku vozu obviní ze zabití jejich dítěte a rozejde se s ní. Tehdy Chramostová poprvé skončí na psychiatrii. A tehdy se jí v nemocnici po bok postaví Stanislav Milota, který už toto místo nikdy neopustí.

Chramostová dnes přiznává, že se svůj domnělý trest snažila veškerým svým počínáním odčinit. Zejména právě v době svého zákazu, kdy se přes všechny nabídky k pokračování kariéry, pokud půjde komunistům na ruku, zcela stáhla z veřejného života a kdy jako zakladatelská signatářka podepsala Chartu 77. Kdy v televizi sledovala, jak proti ní bývalí přátelé v Národním divadle podepisují antichartu, a kdy kvůli ní na ulici někdejší kolegové raději přecházeli na druhý chodník. Kdy mezi herci (často marně) žadonila o podpisy za propuštění Václava Havla z vězení, byla na tři měsíce podmíněně odsouzena za prohlášení k Palachovu týdnu a kdy pak v horečných dnech listopadu 1989 shovívavě přijala fakt, že se k ní najednou hlásí ti, kteří léta dělali, jako by nebyla.

Listopadová revoluce jí umožnila hereckou kariéru „resuscitovat“. A druhý díl jejích pamětí je originálním svědectvím o tom, jak nesnadné to bylo. Tentokrát ne kvůli nepřízni oficiálních míst, ale kvůli postupujícímu stáří. S velkou slávou a ještě v plné síle si na prknech Národního divadla vychutná roli dohazovačky v Lope de Vegově Dorotee, kterou mnozí znalci označí za její životní výkon. „Přestože paní Chramostová po svém návratu na jeviště ztvárnila několik výrazných postav, troufám si tvrdit, že teprve Gerarda je jejím skutečným divadelním comebackem,“ píše se o její roli v roce 1995. O tři roky později dostává od Václava Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

15_tema03_foto archiv ND
Návrat v životní roli. (Dorotea, 1995)

Jenže Chramostová si musí projít ještě jedním nepříjemným životním přiznáním. Pro herce, jejichž profese obvykle nekončí důchodovým věkem, je vědomí vlastního stáří vždycky těžce stravitelným faktem, zvlášť na tak exponované scéně, jakou je Národní divadlo. Nikdy předtím nezapomínala text, v novém tisíciletí se jí to už stává. Ví, že sice patří mezi „staré hájené bílé slony v rezervaci Národního divadla“, jenže každé hájení jednou skončí. Navíc nechce být trpěným přívažkem; sama předtím viděla, jak je pro ostatní nepříjemné, když někdo v divadle dál bere plat, aniž by do něj vůbec chodil. Nechce, aby se divadlo stalo muzeem, kde by byla prezentovaná jako jeden z nejstarších oprašovaných exponátů.

15_tema04_foto archiv ND
Doma pak padnout do postele. (Babička, 2007)

„Přicházím ze zkoušek zničená a zdevastovaná. Je mi jednaosmdesát. Od deseti do dvou zkouším každý den na jevišti. Doma pak padnu do postele, chvíli spím a pak jdu hrát nebo se učím a učím a učím,“ píše Chramostová v pamětech o roce 2007, kdy zkoušela titulní roli v jí milované Babičce Boženy Němcové. Touto rolí se s první scénou rozloučí. V roce 2011 požádá o ukončení smlouvy a v den svých pětaosmdesátých narozenin, 17. listopadu, si po představení vezme ze šatny „malou igelitku, s ní celý ten svůj divadelní sen“ – a odejde z divadla definitivně.

Kvůli čemu bych zemřela

Měsíc po posledním představení umírá její přítel Václav Havel. Člověk, který ji vůbec naposledy režíruje. Ten rok má totiž zároveň premiéru Odcházení, filmová adaptace stejnojmenného představení, ve kterém si předtím Chramostová rovněž zahrála. Do filmu si ji Havel vezme jako vůbec jediného herce z celého původního divadelního obsazení a sváry odcházejícího státníka a dramatika s divadelním a filmovým štábem Chramostová v pamětech popisuje se svou typickou upřímností: „Co kdo víme, jak velký musí být denní příděl chvály, a třeba i prdelolezectví, na které si zvyklo jeho prezidentské sebevědomí?“

Nepasuje se do pozice soudce – chce jen věci pojmenovat pravými jmény.

Tweetni to

Vlasta Chramostová se přitom nepasuje do pozice soudce nad jinými. Chce jen věci pojmenovat pravými jmény a tím jim porozumět. Jako když popisuje svůj bolestný rozkol s dramatikem Pavlem Kohoutem, ke kterému došlo poté, co prohlásil, že byla stejně jako on v mládí poblázněna myšlenkou komunismu: Chramostová v komunismus nikdy nevěřila, jen se nedokázala lépe vyrovnat s jeho tlakem a lákadly, které na ni v padesátých letech nasadil. Už skoro dekádu kvůli tomu spolu nemluví.

Kohout o Chramostové a jejím údělu pronásledované herečky mimochodem napsal v roce 1980 v rakouské emigraci divadelní hru Marie zápasí s anděly. O osm let později podle ní v Itálii vznikne film Andělé moci, kde Chramostovou hraje česká emigrantka Jitka Frantová. Ta Jitka Frantová, na kterou se v roce 2015 před udělením prezidentské medaile Za zásluhy provalí, že v šedesátých letech jako agentka StB pravidelně a vypočítavě donášela na své kolegyně a kolegy z divadla. Média otisknou i dochovaná udání. Na rozdíl od Chramostové ovšem Frantová dodnes zarputile tvrdí, že spolupráci nikdy nepodepsala.

A aby těch paradoxů s tímto filmem nebylo málo: už po revoluci se Květa Fialová Vlasty Chramostové zeptala, proč v něm vlastně nehrála, když by se přece sama do sebe trefila líp než nějaká jiná herečka. „Nebyla jsem schopna pohotově replikovat. Jaksi ji nenapadlo, že kdybych byla mohla za totality jet do Itálie točit film, asi by ta hra o mně nikdy nebyla napsána,“ kroutí v nových pamětech hlavou Vlasta Chramostová.

Po revoluci hrála v devatenácti divadelních představeních a pěti celovečerních filmech. Jestli po sedmileté pauze od poslední herecké příležitosti ještě někdy přijde nějaká další, je otázka. „Kvůli čemu bych byla ochotna umřít, mi už nikdo nenabídl,“ uzavírá své paměti herečka, která od konce profesionální kariéry žije se svým mužem Stanislavem Milotou zejména na chalupě na severu Čech a do Prahy už vyráží zřídkakdy.

S použitím aktuálně vydaných knih:

Vlasta Chramostová: Byl to můj osud. Na přeskáčku I.

Academia, 492 stran.

Vlasta Chramostová: Byl to můj osud. Na přeskáčku II.

Academia, 364 stran.

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1602
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte