Je proklatě horko. Chce to silné, kardamonové kafe, dětem snídani z místního sýru rumi a bastermy. Jsme u Rudého moře na návštěvě za arménskou rodinou a já si užívám zdejší dobroty, co znám od dětství. Dcerky Sevan a Nairi vyrážejí na kolech nakoupit, koptský majitel krámku vracívá drobné ve žvýkačkách, jednolibrovek je málo.
V polosedu na terase kouříme a zíráme na tichou lagunu pouhé metry před námi. El Gouna je nepodobná jinému místu v Egyptě. V devětaosmdesátém si tu jeden podnikatel zbudoval letní útočiště. Postupně zadává projekty na systém navazujících lagun a domů renomovaným egyptským architektům. Leckomu tohle místo o pětadvaceti tisících obyvatel může připadat jako kýčovitá reminiscence na někdejší éru z knih Agathy Christie – je tu čisto, klid a bezpečno. To díky soukromé bezpečnostní službě kontrolující každého u brány se zbraní v ruce; zároveň, když přijede policie na kontrolu licencí na alkohol, bary se to dozvědí během minuty a získají tak čas na úklid zásob.
Hotelů je zde minimum. Žijí tu Egypťané, cizinci, Egypťané s cizím původem. Chybí tu špína a smrad a hluk a žebráci, pochvalují si místní. Nikomu se nechce do Káhiry, nejnebezpečnější metropole světa co do sexuálního násilí na ženách. „Je to taková naše bublina,“ odtuší německá majitelka stáje, kde pronajímá na jízdu koně, zachráněné před jatkami a týráním. Po obědě se jdeme podívat do kombinované německé školky/školy, založené mým synovcem a jeho arabskou ženou. Většina dětí je snědá, pokřikují na sebe plynnou němčinou v útulných prostorách instituce, která si k srdci vzala Komenského Schola ludus. Působí to jako varianta Hitlerovy noční můry.
Večer při uspávání dcer a praneteří zní změť němčiny s angličtinou, arménštinou, arabštinou a češtinou. Takhle to v diasporách chodí. Pak se dospělí zase sejdou u moře na terase. Blíží se ramadán, na tom, kdo si dá pivo a kdo trávu, je to znát. A pak to přijde, od začátku příjezdu tam ta Gaza vězela. „Teď, jak je to v pr*eli s těma izraelskejma zku*vysynama,“ hřímá arménský bratranec. „Tam už se dávno měla hodit atomovka!“ Nekomentuju, třeba se to přežene, Arlen je jinak zlatý, trochu moc pije, žena ho vyhodila, tak žije konspiračními teoriemi a… tímhle. Pak se přidají další: „Někde jsem četl, že homosexuální styk je zakázaný jen v arabských zemích, které bývaly kolonie. Tady vidíš, odkud se ty hovna berou.“ Vybuchnu: „Dost!“ Nepřeju si kvůli neřešitelné hádce z přesvědčení, jež tu nasává každý od narození, přijít o část rodiny. Je to dobře? Neměla jsem zkusit kultivovaně řešit Netanjahuovu politiku?
Český přítel mlčí, pozorně se dívá mým příbuzným do očí. Nemá potřebu vytahovat, že je po matce Žid a o prababičku přišel v koncentráku, to tady nikoho nedojme. Vzpomenu si na mou sestru, Taleen, jak při podobném rozhovoru kdysi pronesla: „Holokaust je něco, co jste vy, v Evropě, nedotáhli do konce a jenom ho přehodili na Araby.“ Po dnešním náběhu na hádku nastalo ticho, takové, které neodchází. V noci mě přepadne lítost. Jak zoufale frustrující musí být vědomí, že i při všem svém osobním úspěchu žije člověk v rodné zemi, která možná nikdy nebude svobodná, plně prosperující, takže se raději dobrovolně uzavře do téhle nádherné bubliny, stále podobnější právě obrazu oné démonizované, koloniální éry našich pradědů? Bubliny tak dokonalé a odtržené od své podstaty, jako ta Laputa nad Balnibarbou, schizofrenní reality, nacházející úlevný bod střetu v cizím konfliktu, který by vlastně neměl nikdy vyhasnout. Protože to by se pak člověk mohl vrátit sám k sobě a k tomu světu za bezpečně hlídanou branou.
Mané Shakarian,
scenáristka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
