„Nevím o žádném jiném období dějin, v němž by byla generační propast větší a potenciálně nebezpečnější,“ prohlásil roku 1968 rektor Kolumbijské univerzity Grayson Kirk. Generace, která tehdy dospívala, vyrostla v dramaticky jiných podmínkách než její rodiče: nejen že nezažila válku a krizi. Během poválečných dvaceti let také například ve Francii sedminásobně stoupl počet univerzitních studentů, jejichž angažovanost začala hýbat politikou.
Hodnoty a priority studentů se vzhledem k odlišné životní zkušenosti logicky rozcházely s konvencemi společnosti, které stanovili jejich rodiče a prarodiče. Výsledné napětí vedlo k revoltě, jež gradovala v roce 1968 a zasáhla skoro celý západní svět.
„Pod dlažebními kostkami je pláž,“ zněl slogan francouzských studentů, když přesně před padesáti lety v Paříži stavěli barikády do bitvy proti systému. „Kdo spí dvakrát se stejnou holkou, ten už patří k establishmentu,“ říkali jejich němečtí vrstevníci a právě radikální, snadno zapamatovatelná hesla z té doby se vryla do historické paměti. A skutečně, z mnoha názorů studentských vůdců roku 1968 se příznivcům liberální demokracie ježily vlasy. Studenti si idealizovali Maa a Che Guevaru (někteří později skutečně skončili v teroristických buňkách či komunistických sektách) nebo v komunitních školkách dělali dost extrémní experimenty ve výchově dětí.
A přesto bouře roku 1968 nakonec přispěla k dalšímu osvobození občanů demokratických společností, nikoli k zotročení a kolektivizaci. Díky…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
