A co teď

Marně bychom hledali v porevoluční éře moment, kdy se politická scéna ocitla v takové pasti. Je tu vítěz voleb, který má dominantní postavení, ale velmi špatnou pověst. Proto s ním nechtějí jít do vlády ti, které by chtěl on. Některé menší strany považují vítěze za hrozbu pro demokracii, proto s ním nehodlají vládnout, ale tím mu vlastně umožnily mít jednobarevnou vládu. Extremisté (ať už komunisté či SPD) pak čekají, co spadne z jídelního stolu, aby se do toho mohli s chutí zakousnout. Vše navíc komplikuje nečitelný mužik na Hradě. A tak jsme se ani půl roku po volbách neposunuli blíž většinové vládě. Lze se z toho nějak vymotat, aniž by to zemi způsobilo vážné problémy?

Šance pro Babiše

Minulý čtvrtek se na politické scéně odehrála pozoruhodná událost – hnutí ANO se zachovalo jako skutečná strana. Do té doby ke všem aktérům přistupovalo způsobem: ber, nebo táhni, ale tentokrát hnutí samo oznámilo, že by se rádo vrátilo k jednacímu stolu s ČSSD. Ještě nevíme, jestli to k něčemu povede, ale bylo patrné, že ANO konečně pochopilo, že k vládě potřebuje partnera. A partner se nezískává urážením, nýbrž vyjednáváním.

Je třeba také ocenit, že zejména lidé z regionů na uzavřeném jednání ANO celkem hlasitě jakoukoli spolupráci s Tomiem Okamurou odmítali.

Vzhledem k tomu, že chvíli před tím vývoj směřoval k vládě ANO s podporou komunistů a SPD, mohlo by se zdát, že nyní je vše v pořádku. Ale není. Ve hře je totiž varianta koaliční vlády ANO a ČSSD s přispěním…