Plyšový polštářek s kuřetem, duhou a nápisem „smile“ vypadá dost umolousaně. Není divu: Tomáš (24) ho má od deseti let. Lehával na něm v dětském domově, pak ve výchovných ústavech, kterých vystřídal několik, bral si ho s sebou, když z ústavu zrovna utíkal a živořil v ulicích Brna. Dnes leží polštář na velké posteli v rohu pokoje. Je to jediná věc, kterou si Tomáš přinesl do nového bytu.
„Říkám tomu bytový jackpot,“ rozhlíží se Tomáš po místnosti, skromně zařízené nábytkem „za odvoz“. Vlastní střechu nad hlavou má necelé tři měsíce – a poprvé v životě. V ústavu skončil poté, co od rodiny utekla matka a otec se dal na pití. Nevyučil se, ústav opustil s pěti tisíci v kapse, střídal azylové domy se životem na ulici. „Teď vypadám klidně, ale to jen proto, že beru léky,“ vysvětluje Tomáš, proč ho v žádném zařízení dlouho nestrpěli. „Jinak jsem nervák, když mě někdo naštve, rozbíjím všechno kolem sebe.“ Spal v lese nebo rozpadlé chatce, myl se v přehradě. Občas si něco vydělal načerno na stavbě, byl vděčný i za třicet korun na hodinu.
Dnes dostává za práci v továrně na motory běžný plat. Život mu změnil projekt brněnského magistrátu s názvem Housing First (bydlení především). Byt už spolu s Tomášem dostalo pětadvacet bezdomovců, letos by jich mělo zbýt celkem pětašedesát. Všechno lidé, kteří by si za normálních okolností na bytovém trhu neškrtli. Brno, které už před rokem přestěhovalo padesát rodin s dětmi z ubytoven do běžných bytů, teď bydlením pro opravdové bezdomovce…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
