Známe to všichni. Od pocitů, myšlenek, nápadů ke skutečným činům bývá někdy zatraceně daleko. Nejednou se zdá, že překážek a osobní nepohodlnosti je na cestě příliš mnoho, abychom je dokázali překonat. Tím, co rozhoduje, nakonec bývá míra osobní odvahy, kterou v sobě dokážeme – nebo taky nedokážeme – probudit.
Není těžké si představit, že i poslankyně ODS Miroslava Němcová měla po ruce řadu pádných argumentů, proč spolknout zlost a zůstat při inauguračním projevu prezidenta Miloše Zemana sedět až do konce stejně jako ostatní. Zvednout se ve Vladislavském sále plném slavnostního dusna a sedících lidí, tím upoutat pozornost od projevu hlavy státu na sebe, nemohlo být snadné. Zvlášť v prostředí nabitém sklony ke kritice, odsudkům a osobním útokům. Udělat něco takového znamená riskovat drobné nebo možná i méně drobné problémy, které si 99 procent lidí raději ušetří.
Proto je třeba pohlížet na to, k čemu se Němcová ve čtvrtek na Pražském hradě odhodlala, jako na projev osobní odvahy. Bezprostředně poté, kdy začal Zeman útočit na novináře České televize, se delegátka ODS usazená v přední části sálu nečekaně vzpřímila a s překvapenými pohledy svých kolegů v zádech a v kulisách prezidentova hlasu odcházela středovou uličkou rychlým krokem pryč. Po ní se pak zvedlo několik dalších pravicových poslanců a odešli na protest také.
Venku před Pražským hradem Němcová vysvětlila celou věc novinářům. Mluvila stručně, jasně, nepůsobila dojmem, že staví své rozhodnutí na odiv a doluje…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
