Varování: pokud patříte k obdivovatelům díla architekta Adolfa Loose a zároveň nedokážete oddělovat tvorbu autora od jeho osobního života, okamžitě přestaňte číst. Kniha amerického historika umění Christophera Longa vám totiž pohled na odkaz brněnského rodáka změní natolik, že kolem jeho střešovické Müllerovy vily už budete chodit s jinými myšlenkami než na fenomenální koncept uspořádání vnitřního prostoru zvaný Raumplan.
Long se vrací do roku 1928, kdy Loos ve Vídni vyvolal ještě větší pozdvižení, než když tu sedmnáct let předtím postavil všeho dekoru zbavenou stavbu pro krejčovskou firmu Goldman und Salatsch, provokující doslovným dodržením jeho eseje Ornament a zločin. Architekt pendlující mezi zakázkami ve Vídni a Plzni (po vzniku republiky se rozhodl pro československý pas) byl tehdy zatčen a obviněn, že zneužil dvě dívky ve věku osmi a deseti let. I na Vídeň, kde byla běžným jevem dětská prostituce, to byla silná káva. Detaily obvinění raději vynechme, Loosovi každopádně hrozil mnohaletý kriminál a jeho právníci udělali vše, aby ho z maléru vysekali. Včetně (nakonec marné) žádosti o účast Karla Čapka coby soudního přísedícího.
Long věcně popisuje celé řízení, které vzhledem k Loosově pouhému podmínečnému odsouzení – dostal ho za nemravné kresby dotyčných dívek – časem upadlo v zapomnění. I policejní spis se ztratil. Předloni se ale našel a autor knihy s ním mohl pracovat. „Nikdo, kdo si v současné době objektivně a pozorně přečte soudní spis, se neubrání…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
