Jde pražské dítě domů z bia…
Vtahující koláž nabízí doposud nepublikované verše Ivana Blatného
Ivan Blatný (1919–1990) si ty básně psal sám pro sebe. Tvořil je posledních osm let života, kdy se završoval osud umělce vyhnaného do anglického exilu a na desítky let zavřeného za zdmi blázince pro chorobný strach z únosu zpět do Československa. V exilu mu sice vyšly dvě sbírky, kterými ho nakladatelství manželů Škvoreckých vrátilo do kulturního povědomí a v mnohých očích postavilo na roveň o generaci staršího Jaroslava Seiferta. Nicméně leitmotiv jednoho z největších literárních počinů letošního roku je jasný: Blatný se absolutně nestaral o očekávání čtenářů a zapisoval si, cokoli ho napadlo. Perly i naprosté banality.
Blatného fascinující příběh plný žalu prokládaný výtrysky geniálního veršotepectví před třemi lety vešel v širší známost díky biografickému románu Martina Reinera Básník. Týž autor stojí za aktuálním výborem doposud nepublikovaných pozdních básní Jde pražské dítě domů z bia… I ty, kdo Blatného dílo znají, překvapí neobvyklá míra hravosti textů – jako by je snad ani nepsal člověk sužovaný pro dekády trvajícími depresemi.
Nikoli v nedbalkách
„Fascinující dobrodružství, detektivní literární příběh, kterému jsem propadal a kterému jsem obětoval stovky dlouhých nočních hodin,“ popisuje Reiner v předmluvě práci, kterou si naložil. Po Blatném se v pozůstalosti dochovalo 280 tisíc veršů, ručně psaných v kontinuálním textu od konce sedmdesátých let až do smrti. Nikdo neměl odvahu zkusit z opakujících se postřehů plných hlušiny…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
